Tohoto dusného zářijového dne se malou obcí poblíž Luhačovic náhle a bez varování prohnala živelná pohroma, jejíž řádění si kromě velmi rozsáhlých škod na majetku vyžádalo dokonce i jednu lidskou oběť z řad místních občanů. Událost, byť velmi tragická, by jistě časem upadla v zapomnění, nebýt pečlivosti tehdejšího kronikáře Josefa Jančaříka, který celý její průběh důsledně zaznamenal do obecní kroniky. Díky němu tak dnes, po dvaasedmdesáti letech, můžeme nade vší pochybnost objasnit pravou podstatu katastrofy, která na dlouhou dobu změnila život obce k nepoznání. Zápis z polišenské kroniky, spolu s nesmírně působivým svědectvím přímého účastníka Františka Žižky, vám zde předkládám v původní nezkrácené podobě.

V pátek odpoledne dne 6. září 1935 bylo Polichno postiženo náhle mocnou větrnou smrští, která nemá pamětníka z minulých let a která ve 2 minutách necelých zničila sta ovocných stromů a poškodila celou čtvrtinu obytných domů z počtu 75. Toto odpoledne snesl se nejprve drobný déšť, který zachránil četným občanům a dětem život, neboť občané zanechali polních prací a jen ve stodolách se někde mlátilo. Před přihnáním se smršti bylo slyšeti temné a děsivé hřmění věštící něco nepředvídaného. Nad vrchem Barákem visely těžké, rozervané tmavošedé mraky, jež dotýkaly se přímo půdy a hnaly se zběsile po stráni. Znenadání zaburácelo to v obci a smršť v pruhu 200 m zničila vše, co jí stálo v cestě, vichřice rvala stromy ze země, lámala je a odnášela, nadzvedala střechy domů, rozmetala krytinu a hnala se údolím Polichna k čís. 2 u Řivnáčů, kde rozmetala krytinu, zničila vesměs ovocný sad a zmizela posléze v lese nad Vinohrady. Část tohoto orkánu zatočila se ve školní zahradě, poškodila střechu na dřevníku, zlomila 5 švestkových stromů, před školou zatočila lípou Svobody asi 32 cm v průměru kmene, vyvrátila ji i lípy před obytným stavením Krajčovým čís. 44, dále vyrvala velkou lípu u stodoly Lukešové, ta padla na stodolu, přepůlila ji, též vyrvala starou lípu u Limanovských v čís. 33, a mnohé jiné stromy okrasné v obci polámala, takže údolí vesničky ztratilo vesměs okrasné stromy. Žalostná byla podívaná na trosky stodoly pana Františka Kusáka čís. 37 a Josefa Kusáka čís. 28. Ve stodole p. Františka Kusáka mlátili družstevní mlátičkou mnozí občané a tito vyvázli životem čirou náhodou ??? po sebezachování. Tam v troskách stodoly našla smrt paní Marie Kusáková z čís. 37, narozená 7./12. 1901.

Požádal jsem p. Františka Žižku, malorolníka z čísla 71 o popsání tohoto neštěstí, neboť byl přítomen při obsluze benzinového motoru. Jeho krásné líčení poznamenávám doslovně v kronice a tato jeho přímá zpověď objasňuje celý běh neočekávaného neštěstí pod nadpisem:

"Moje vzpomínky na větrnou smršť"

Ten den jsem mlátil strojem u Františka Kusáka čís. 37 ve stodole za humny a tam nás taky větrná smršť zastihla všechny, kteří jsme při mlácení pracovali. Bylo nás asi 12 při obsluze mlátičky. Z Polichna, mimo hospodáře Františka Kusáka, byl tam Jaroslav Šůstek z čís. 70, Jan Maršovský z čís. 72, Cyril Habrovanský i s manželkou Marií z čís. 42, dále Marie Maršovská čís. 7.., Marie Běťáková z čísla 24, Františka Hanáčková z čís. 12, pak někteří z Újezdce, ostatní z přízně a sousedství vypomáhali. Celá tato pohroma měla průběh velmi rychlý a předcházela jí povětrnost jako před bouří. Já jsem v to odpoledne zažil toto. Po obědě jsme ještě mlátili, ale vzduch byl těžký a počítali jsme, že do večera se počasí bez bouřky neudrží.

Asi o půl třetí hod. odpoledne se obloha od severozápadu náhle zatáhla šedými mraky a začalo slabě pršet. Hned nato se vynořil těžký mrak nad lesem Rybníčkem, zablesklo se a déšť houstnul. Měli jsme právě ze stodoly vymláceno a zbývalo jenom zamést na mlatě a roztroušené obilí dát do mlátičky. Tu hospodář poručil stroj zastavit, poněvadž motor nebyl zakryt a řemen již klouzal. Zastavil jsem stroj, přikryl motor a vrátil jsem se na mlat, dělníci rychle házeli slámu zvenčí na mlat a do stodoly ji ukládali. Já jsem vystoupil na střed mlátičky uzavříti otvor do bubnu. Mezitím opětně zahřmělo a já stoje nahoře, ohlédl jsem se na mraky nad Barákem. Co jsem viděl, mne jaksi zarazilo a povídám: "Podívejte se na ty mraky na Baráku" a rychle jsem zase slezl dolů na mlat. Dělníci již také nechali podávání slámy, poněvadž již hodně pršelo a pozorujeme mraky. Vidíme šedé mraky přímo ležeti na samé zemi, tvoří ohromný kotouč který šílenou rychlostí se stáčí okolo vlastní osy a blíží se směrem k dědině. Déšť šlehal a stromy se ohýbaly náhlým větrem. Nevím, jaký pocit měli ostatní při pozorování, ale mě přeběhl mráz po zádech poněvadž jsem toto nikdy nepozoroval a mně dusil již těžký tlak vzduchu. V následujícím okamžiku viděl jsem ve vzduchu letící vyrvaný strom, střecha mého domku vyletěla do vzduchu v červeném chuchvalci, cítím ohromný náraz vzduchu, slyším praskání trámů, rachot, výkřiky. V šeru a jako ve snách vidím řítící se stěny stodoly i střechu, cítím úhozy, půda pod nohama mizí, někam padám…

Pozbyl jsem vědomí. Za jak dlouho jsem se probral, nevím, ale uvědomuji si, že při procitnutí jsem ležel pod mlátičkou a držel se kola. Pak jsem se dral mezi trámy, latěmi a slámou ven za světlem. V prvním okamžiku jsem si nemohl uvědomit, co se se mnou stalo. Ohlížím se, vidím trosky stodoly, napínám mozek, pohlédl jsem na motor stojící před vraty a už si vzpomínám: Tady jsem mlátil a vítr převrátil stodolu, ohlížím se a vidím sousední stodolu rovněž v troskách, kdesi slyším pláč ! Můj Bože ! Vždyť naproti je naše chalupa, nemá střechy, doma žena, děti, co dělají - jsou živi ? Já jsem živ, ale co oni tam ? Víc jsem nemyslil a nevím ani jak jsem se octl ve světnici. Chvála  Bohu ! Jsou živí ! Všichni pláčí, ale jsou živí, a já jsem také živ…! Teprve doma jsem se vzpamatoval z celé té hrůzy. Ihned nato přišel k nám Cyril Habrovanský i se ženou a těšili se z toho, že zdrávi oba vyvázli. Do večera se zjistilo, že všichni dělníci vyvázli bez většího zranění, pouze hospodyně nebylo k nalezení. Přišla nás zavolat ke svačině a sama se stala obětí této pohromy, zůstala pod troskami stodoly a teprve později po zjištění její nepřítomnosti byla nalezena v troskách mrtvá, po namáhavé práci při odstraňování trámů a prken byla vytáhnuta z místa jejího rovu, avšak již bez známky života. Že ostatní vyvázli životem, lze děkovati jen pevné železné konstrukci mlátičky, která zadržela padající střechu a trámy. Tím vznikl ochranný kryt, který zachránil přítomné dělníky od jisté smrti. Celá tato pohroma se odehrála tak rychlým tempem, že si člověk nemohl prostě uvědomit, co se děje. O nějaké záchraně nebylo času na pomyšlení. Při spatření blížící se hrůzy zajisté každý cítil, že se něco stane, ale nemohl si žádný uvědomit co. Mě samému bleskla myšlenka - snad zánik světa ?! Vše to se odehrálo během nejvýše 2 vteřin od doby, kdy ohromný kotouč se přihnal k vesnici. Zajímavé bylo, že působnost větru byla tak ohraničena, že ve vzdálenosti 15-20 m mimo působnost zhoubného kotouče nespadl ani došek slámy, kterým byla kupka sena přikrytá~~

Zde podán byl obraz přítomného svědka neštěstí. Pohled na vesničku byl žalostný - všude trosky krytiny, všude vyvrácené stromy, čnící vyrvané kořeny, hloučky ustrašených a bledých lidí, naříkající děti a ženy, to vše působilo na občany nepopsatelným dojmem hrůzy, zkázy a strachu. Noc byla neklidná, spánek žádný a děti, které usnuly, křičely ze spánku a sebemenší závan větru deptal ustrašené občany strachem po několik nocí. Na místo katastrofy přijel ihned p. poslanec Leopold Slíva ze Šumic s tajemníkem Zapletalem od republikánské strany, za nimi pak p. hejtman Kašpárek, p. stavební rada ing. Mrkva z Uh. Hradiště, aby zjistili na místě samém rozsah živelní škody a podnikli kroky k urychlenému poskytnutí pomoci. Jindy tichá vesnička stala se dostaveníčkem četných návštěv vynikajících osobností z kruhů úředních i občanských, aby na vlastní oči uviděli to, o čem psaly noviny a co přinesly obrázkové spisy. První nouzová podpora byla vyplacena těm nejpotřebnějším částkou 14.200 Kč. Obnos 3.000 Kč obdržel František Kusák čís. 37, dva tisíce Josef Kusák čís. 28, po tisíci Kč p.Alois Krajčo čís. 29, Josef Zálešák čís.30, Limanovský Frant. čís. 31, Živnéř Frant. čís. 2, Žižka František čís. 71. Osm set Kč obdržel Josef Běťák čís. 39, pět set Kč Ludvík Lukeš čís. 25, po dvou stech Kč Antonín Bradář čís. 32, František Krajčo čís. 23, Cyril Habrovanský čís. 42, Jaroslav Konečný čís. 15, Anna Krajčová čís. 6, Jan Maršovský čís. 72, Frant. Masař čís. 57, Frant. Mudrák čís. 3 a František Krajíček čís. 43. Obnos 400 Kč obdržel p. Jan Kelíšek čís. 34, po jednom stu Kč obdrželi: Karolína Šůstková čís. 70 a František Pluháček čís. 10. Celkem podpořeno bylo 22 občanů. Další podpory byly vyplaceny již prostřednictvím poštovního úřadu v Luhačovicích a výši těchto podpor úřad poštovní z hlediska úředního předpisu nevykázal a výše výplaty nebyla známá ani obecnímu místnímu úřadu neboť jednotlivci výši podpory nevykázali. V roce 1936 obdržel ještě dodatečnou podporu 500 Kč p. Josef Limanovský čís. 33 a Marie Chromková čís. 2 jednosto Kč.

Ztrátu na ovocném stromoví shlédl p. rada Suchý z Brna ale poškození již slíbenou podporu ve stromcích neobdrželi. Bylo vykázáno na výměře 204,25 ha zničených 434 jabloní, 470 trnek, 151 hrušní, 78 třešní, celkem 1.133 kusů ovocných stromů. Celková škoda na majetku i stromech odhadnuta byla na čtvrt miliónu Kč. Pan fotograf Fanta z Luhačovic učinil několik snímků po smršti v obci a na těchto snímcích jest patrna způsobená škoda na budovách občanů. Pro obecní kroniku zajistil pisatel těchto několik snímků pro budoucí občany, aby mohli shlédnout alespoň částečně zhoubnou katastrofu větrné smrště ze dne 6. září 1935.

Člověku až běhá mráz po zádech... Celý záznam události je psán jako dobrodružný román, až se nechce věřit, že se to vše skutečně stalo. Zápis je přitom však absolutně korektní a pečlivě vedený. Z každého slova přímo čiší snaha o precizní popis události beze snahy o přikrášlování, zveličování nebo vlastní popularitu. Svědci v něm popisují rotující kotouč obřích rozměrů, který se prudce přihnal k vesnici, z kořenů vykroutil či vyrval vzrostlé stromy a zdvihal je do výše a odhazoval. Z budov tato smršť odnášela celé střechy (nejen střešní krytinu, ta je v zápisu důsledně zmiňována odděleně), pobořila několik štítů a se zemí zcela srovnala dvě stodoly. Všímavý František Žižka dále zmiňuje, že ničivé účinky jevu byly prostorově zřetelně omezeny. Všechny tyto důkazy jednoznačně ukazují na tornádo.

Těsně předtím, než byl pan Žižka kotoučem uchvácen, pocítil tak prudký nárůst tlaku vzduchu, že se až zalykal, a to bylo možná také příčinou jeho bezvědomí. Jestli byl však pocit beztíže a volného pádu způsoben pozvolnou ztrátou vědomí, či jej tornádo skutečně zvedlo ze země, to se již nikdy nedozvíme. Faktem však zůstává, že svědci v bezprostřední blízkosti tornáda nárůst tlaku a obtíže s dýcháním popisují (např. zcela nedávno při tornádu ve Zbytinách).

Díky jedinečným informacím z kroniky lze zrekonstruovat také samotný vzhled a rozměry tornáda. Kronikář praví, že "smršť v pruhu 200 m zničila vše, co jí stálo v cestě…". Jaký rozměr měl ale na mysli ? Zdálo by se rozumnější považovat v našich končinách tuto vzdálenost spíše za délku stopy, mnoho okolností pak ale nebude dávat smysl. Teprve pokud přijmeme onu hrůznou myšlenku, že uvedený údaj znamená šíři pásma, vše nám do sebe hezky zapadne. Pokud by totiž stopa tornáda byla dlouhá 200 a široká řekněme 50 metrů, zasažená oblast by měla pouhý jeden hektar. Kronikář však uvádí rozlohu 204,25 ha, tedy v té době pravděpodobně více než polovinu obecních pozemků (dnešní rozloha obce je 489,1 ha). Na plochu jednoho hektaru je nemožné vměstnat dvacet poškozených obytných budov i s hospodářskými přístavbami a bezmála 1200 ovocných stromů, okrasné a plané v to nepočítaje ! Kdyby se tornádo dotklo země vícekrát, jistě by se v jinak pečlivém a detailním záznamu taková informace nacházela, zdá se tedy, že pruh byl pouze jeden. Navíc, když se tornádo objevilo na protějším kopci, bylo již podle svědků na zemi.

Pan Žižka tornádo nazýval ohromným kotoučem, což může znít poněkud nepatřičně, není to ovšem žádná náhoda. Tento výřečný muž mohl použít mnoho jiných přirovnání (sloup, trubka, silné lano, nebo třeba chobot), ale neučinil tak. Neučinil tak proto, že "kotouč" byl prostě tím nejvýstižnějším výrazem, který znal. To, co viděl, mu připomnělo cívku filmu z biografu, bochník sýra, hokejový puk. Viděl nízký, zato extrémně široký válec. Viděl, jak se na něj řítí wedge tornádo o průměru bezmála 200 metrů... Wedge tornádo bývá nízké, podsadité, tvarem však obvykle připomíná široký klín. V textu ale není sebemenší zmínka o tvaru trychtýře, kuželu nebo homole, pouze o kotouči. Z toho lze usoudit, že toto wedge tornádo mělo dokonale svislé stěny.

To ale není vše. Kronikář Josef Jančařík jinde v textu použil velmi zvláštní formulaci, a sice že "Část … orkánu zatočila se ve školní zahradě" a napáchala zde separátní škody způsobené nejspíše vlastní rotací. Výčet těchto škod je totiž úmyslně popsán odděleně, přičemž je v něm zdůrazněn silný kroutící efekt na malém prostoru. Myslím si, že to může svědčit o přítomnosti sekundárních savých vírů doprovázejících hlavní tornádo !

Díky rozsáhlému výčtu napáchaných škod lze celkem snadno určit také sílu tornáda na Fujitově stupnici. Mezi nejmarkantnější ničivé projevy patří kompletně zdemolované stodoly (pravděpodobně celodřevěné), stržené střechy několika domů, pobořené štíty a také letící strom popisovaný Františkem Žižkou.

Závěrem lze tedy konstatovat, že Polichnem se v září 1935 prohnalo mohutné tornádo o síle F2-F3 doprovázené pravděpodobně sekundárními savými víry, jenž po sobě zanechalo pás škod široký 200 metrů. Toto tornádo se tak z hlediska intenzity i velikosti řadí k těm nejsilnějším, které vůbec kdy byly na našem území zaznamenány.

Příběh nekončí, pokud máte jakékoliv informace související s tímto případem, kontaktujte mne.

Poděkování:
Tomáš Vlk, redaktor Luhačovických novin
Dr. Zdeněk Pokluda, ředitel Státního archivu ve Zlíně Na Klečůvce

Zvláštní poděkování si zaslouží Ing. Hana Slováková, vedoucí odboru kultury a cestovního ruchu na radnici v Luhačovicích, bez jejíž ochotné a obětavé pomoci by tento článek nikdy nemohl vzniknout.

Snad osud tomu chtěl, že jsem jednoho sychravého prosincového odpoledne roku 2007 při služební cestě na Slovensko projížděl Uherským Hradištěm. Jak jsem se blížil k městu, náhle mi v mysli vytanula vzpomínka na zmínku o stavebním radovi Mrkvovi. Zastavil jsem tedy na nejbližším odpočívadle abych prozkoumal mapu a s úžasem jsem zjistil, že má cesta vede pouhých pět kilometrů od Polichna ! Vždy mne lákalo podívat se do těchto míst, ale vzdálenost 250 km od domova mne od takového výletu odrazovala a nyní jsem měl svůj cíl nadosah ! Takovou příležitost jsem si prostě nemohl nechat ujít a tak jsem v Uherském brodě sjel ze silnice E50 na státovku vedoucí do Luhačovic. Cesta se podél železniční tratě vinula stále hlubším údolím, když tu náhle se za zatáčkou objevilo několik domků a u krajnice mne vítala značka Polichno. Jsem tady ! Po měsících, kdy jsem se tímto případem zabýval a znal každé slovo kroniky nazpaměť, se mi čirou náhodou dostalo tohoto shledáni a já z něj byl opravdu nadšený. V tu chvíli mne jen zamrzelo, že s sebou nemám žádný svůj fotoaparát, ale na druhou stranu jsem tehdy snad poprvé v životě mohl ocenit, že je dnes foťák v každém mobilu. Pomalu jsem projížděl obcí a vybavoval si její mapu i útržky textů z kroniky a snažil se podle nich zorientovat. Snadno jsem rozpoznal Vinohrady i kopec Barák.

Chtěl jsem vidět Polichno z výšky, vydal jsem se tedy postranní ulicí směrem k Baráku. Asfaltová silnička se však rychle změnila v polní cestu a následně v pouhou stezku, pro jejíž rozbahněný povrch posetý krátery jsem musel své snažení vzdát. V nejvyšším místě, kam jsem se s vozidlem dostal, jsem pořídil několik snímků a protože nebylo kde se otočit, musel jsem couvat zpátky až do obce. Zkoušel jsem poté najít jinou cestu, ale pokaždé, když jsem zabočil do nějaké uličky, ta buď slepě skončila, nebo se stala nesjízdnou.

Chvíli jsem bezcílně bloudil obcí a zkoušel najít nějaká povědomá místa, ale kromě terénu v okolí se snad vše změnilo. Poblíž vlakové zastávky jsem oslovil nějakého muže a zeptal se - jen pro jistotu - kde se zde říká "na Baráku". "No přece támhle na tom kopci, ale jestli se tam chcete dostat, musíte z druhé strany, od Uherského Brodu", odpověděl okamžitě a rukou ukázal na protější vrch, který zaujal mou pozornost již dříve. Teď jsem věděl, že můj odhad byl správný. "Vy jste od těch zeměměřičů ?", zeptal se vzápětí a já jsem si náhle připadal docela trapně a snažil se mu vysvětlit proč mne to zajímá. "Aha, jo, o té smršti vím, ale o ní by vám nejspíš řekla víc tahle paní" a ukázal na stařenku, vedoucí kolo poblíž nás. "Jo hochu, já tenkrát byla ještě malůčká, moc si teho nepametám, ale tenkrát to zabilo paní Kusákovů, támhle nahoře" a společně mi ukázali místo, kde stávaly obě stodoly. Teprve, když jsem odjížděl, mi došlo, že jsem se obou mohl zeptat na příjmení. Možná by se ukázalo, že mluvím s nějakým příbuzným osob zmíněných v kronice. Velmi jsem litoval, že se nemohu v obci zdržet déle a poptat se pár dalších lidí, ale i tak to byl pro mne krásný zážitek a snad se tam jednou vrátím.