Tohoto dne jsem uskutečnil svůj první výjezd za bouřkou. Dosud jsem bouřky pozoroval a příležitostně fotil pouze z okna na kinofilm, ale tentokrát jsem se svou novou Konicou Minoltou Z3 usedl do svého vozu a vyrazil do terénu. První zastávku jsem učinil hned na letišti, kde již všichni spěchali schovat se před přicházejícím deštěm.

Poodjel jsem asi dva kilometry do sousední vesnice a zastavil jsem na autobusové zastávce. Toto stanoviště bylo velmi nevhodné, ve výhledu mi kromě stoupajícího terénu výrazně bránilo také vzrostlé obilí, takže abych mohl pořídit alespoň nějaké snímky, musel jsem si stoupnout na práh dveří u auta. Při vzpomínce na své začátky musím opravdu přiznat, že jsem se tehdy choval velmi hloupě.

Po nějaké době, zatímco bouře pomalu postupovala k východu, jsem se opět přesunul, tentokrát pouze o několik set metrů. Opět jsem si nevybral příliš šťastné místo, výhled za moc nestál. Bouře mi tu přecházela přímo nad hlavou a stále nabírala na síle. Blýskalo se všude kolem a já přitom klidně parkoval na nejvyšším místě v okolí, přímo pod vysokými břízami a na dosah ruky od drátěného plotu.

V prudkém lijáku, který se náhle spustil jsem se poprvé pokusil zachytit fotoaparátem nějaký ten blesk. Nastavil jsem režim progresivního snímání a přes čelní sklo bičované deštěm namířil na oblast s jejich nejčastějším výskytem. Pokaždé, když se zablesklo a současně cvakla závěrka, jsem se zaradoval. Přísahal bych tehdy, že jsem vyfotil nejméně pět blesků, ale na fotografiích nebylo vůbec nic... Už tehdy jsem si začínal pomalu uvědomovat, že fotit blesky nebude zdaleka tak snadné, jak jsem si myslel. Bouře se postupně vzdalovala a já ji nepronásledoval. Domů jsem se vrátil zklamaný. Teprve po několika měsících jsem na jednom snímku víceméně náhodou slabý náznak blesku nalezl, takže to nakonec až takový neúspěch nebyl. Svůj první nesmělý Stormchasing jsem ve zdraví přežil a nasbíral první cenné zkušenosti s fotografováním a sledováním bouřek.