Pravděpodobně poslední a už ani nečekanou bouřkovou situaci tohoto roku se mi podařilo úspěšně propásnout a tím tak příznačně celou smolnou sezónu uzavřít. Přesto, že 29. října byla neděle, trávil jsem den v práci bez šance na únik a při pohledu na radar jsem mohl jen bezmocně skřípat zuby. Při podvečerním návratu domů jsem však projížděl pod poslední zanikající bouřkou a v její základně jsem za jízdy nějakou dobu pozoroval obrovské neforemné výčnělky připomínající gigantické chomáče vaty. Ty se náhle v jediném okamžiku, skutečně jako mávnutím kouzelného proutku, zformovaly v obří mammu, dost možná největší, jakou jsem kdy viděl. Okamžitě jsem sjel na vedlejší cestu a začal z batohu vyhrabávat foťák. Stejně rychle jako vznikla, se však mamma začala rozpadat a mizela mi přímo před očima. Následující dva snímky jsou úplně první, které jsem pořídil.

Každou další vteřinou se úkaz rozplýval až nakonec za pouhé dvě minuty zmizel úplně. Jen pár okamžiků poté za mými zády zpoza mraků vysvitlo slunce, ale bylo už příliš pozdě... Ještě jsem chvíli vyčkával, zda se úkaz nezopakuje, ale marně a tak jsem alespoň pořídil pár snímků řídnoucí oblačnosti.