Na pátek 25.5. ČHMÚ slibovalo bouřky s nebezpečnými doprovodnými jevy, ale až do tmy se nic nedělo. Zato kolem desáté hodiny to začalo být velmi zajímavé. Na severu a západě se vydatně blýskalo, tak jsem nejprve zkusil pořídit nějaké fotky z podkroví. Povedl se mi jediný blesk a ještě jsem měl špatně zaostřeno a fotka je to velmi ošklivá. Chvíli jsem zvažoval, jestli mám vůbec něco podnikat, protože předchozí noc jsem spal pouze tři hodiny a taky jsem se bál, že výjezd bude opět fiaskem. Nakonec jsem si řekl, že to zkusím a dobře jsem udělal, protože tentokrát to opravdu stálo zato a snad jsem svou smůlu konečně nadlouho prolomil.

Nevěděl jsem kam vyrazit, abych měl dobrý výhled. Nakonec jsem zvolil mírný kopeček dva kilometry za bydlištěm téměř na hraně svahu Železných hor. Sjel jsem ze silnice do pole s ječmenem a začal fotit. Podívaná to byla úžasná, na celém severozápadě se intenzivně blýskalo a já nevěděl, kam dřív otočit foťák. Nakonec jsem si vytipoval silnou buňku nad Chvaleticemi a soustředil se na ni. Pak jsem ale dostal ten idiotský nápad vylézt před auto a vyfotit sám sebe. Kleknul jsem si do pole asi pět metrů před vůz, dálkovým ovladačem jsem zapnul fotoaparát a začal počítat. Po dvou minutách jsem zaběhl do auta, abych vzápětí zjistil, že mi na fotce kouká jen polovina hlavy. Ze třech světových stran mě svíraly bouřky a blížily se, ale v okolí byl zatím klid, tak jsem to risknul znovu. Za mnou hrozivě hřmělo, každou chvilku se rozsvítila celá obloha a já ze všech sil odolával nutkání se ohlédnout a nebo rovnou vzít do zaječích. Fotografie vyšla pěkně, ale blesky byly příliš na kraji snímku. Nakonec to do třetice vyšlo perfektně, takže jsem už naštěstí neměl důvod pokoušet osud. Rozhodně nikomu neradím dělat takové hlouposti. Sám nevím, co mě to napadlo a už jsem si za to nafackoval.

V jedenáct večer se od jihozápadu přiblížila další bouřka, hřmělo velmi blízko a začalo to být nebezpečné. Nechtěl jsem aby mě naplno zasáhla, takže jsem se rozhodl před ní ujet. Chvaletická buňka byla ale natolik aktivní a zajímavá, že jsem ji rozhodně nechtěl ztratit z dohledu, takže jsem vyrazil přímo k ní. Po pár kilometrech jsem zastavil na bezpečnějším místě, ale zato výhled byl docela mizerný. Na většině fotografií z tohoto stanoviště jsou navíc blesky skryty korunami stromů. O lepším místě jsem ale nevěděl.

Jižní buňka, kterou jsem měl v zádech, mě tady opět dostihla a mě nezbylo, než se stáhnout na západ. Tam se také blýskalo, ale zdaleka ne tak intenzivně, jako na severu. Chvíli jsem se pokoušel nějaké blesky zachytit, ale nakonec se mi povedl pouze jediný. Jižní buňka zanikla, nebo se někam vzdálila, tak jsem si řekl, že dokončím kolečko a vrátím se na původní stanoviště, kde jsem svůj výjezd začal. Odtud bylo opět možné pozorovat stále velmi aktivní chvaletickou buňku, která už teď mohla být někde nad Pardubicemi. Kromě ní už byl všude klid, takže jsem ještě nějakou dobu fotil poslední blesky cloněné tentokrát deštěm a unavený, ale nadšený z fantastického zážitku jsem se k půlnoci vrátil domů.