Ve čtvrtek 21.6. se ve východních Čechách vyskytly zatím nejsilnější bouřky letošního roku. Ještě v průběhu dopoledne jsem pozoroval menší squall line postupující přes Moravu na sever, která se okrajově projevila také na chrudimsku. Před druhou hodinou odpolední vznikla velmi silná bouře přímo nad mým bydlištěm. Tou dobou jsem však byl ještě v práci a i když jsem vzápětí vyrazil za ní, věděl jsem, že už ji nedoženu. Přesto jsem alespoň cestou pořídil několik snímků.

Když jsem dorazil domů, byla už bouře někde nad Kolínem a pronásledovat ji nemělo smysl. V závěsu za ní se však vytvořila další buňka a tak jsem se rozhodl, že si na ni počkám pod svahem Železných hor. Při projíždění serpentýnami jsem uprostřed protisměrného pruhu v té nejostřejší zatáčce míjel zjevně nabouraný autobus, ze kterého vystupovali lidé a řidič právě volal policii. Druhé vozidlo nebylo nikde v dohledu, myslel jsem, že viník nehody ujel. Pod svahem je v obou směrech autobusová zastávka, takže jsem se tam otočil a zůstal stát v protisměru. Jedno auto už tam stálo a teprve teď jsem si všiml, že je těžce nabourané. Nechápu, proč romský řidič zastavil až po třista metrech na úpatí. Napadají mě pouze dvě vysvětlení. Buď mu selhaly brzdy, nebo motor... Musel se asi divit, když se vzápětí od místa nehody přiřítil červený Mégane, otočil se, zastavil naproti a ten člověk za volantem vytáhnul velký foťák... Nevím, co si o mně myslel, ale po chvíli se u auta s kouřovými skly otevřely dveře, řidič si to namířil rovnou ke mně a požádal mě, jestli bych ho dovezl zpět k autobusu. Než jsem stačil jakkoliv zareagovat, už se za mnou rozlétly dveře a můj batoh letěl na podlahu. Pochopil jsem, že na mém názoru tady opravdu nezáleží. Udělal jsem tedy, co po mě žádal a v duchu jsem si nadával proč jsem tady vůbec zastavoval. U autobusu se už začaly tvořit kolony, takže chvíli trvalo, než jsem se k němu dostal. Řidiče jsem u autobusu vyložil a vrátil se zpět na úpatí. Mezitím objekt mého zájmu zamířil přes hřeben do kopcovitého terénu a pouštět se za ním nemělo smysl. Raději jsem pořídil několik snímků mammatů rostoucích v kovadlině kolínské buňky, která se rychle vzdalovala. Mammaty po chvíli zmizely a tak jsem ještě několik minut pozoroval druhou buňku a když se dostala definitivně z mého dosahu, rozhodl jsem se pro návrat domů.

Na radaru jsem pozoroval další skupinu bouřek velmi rychle postupující od západu. Doma jsem se proto pouze ve spěchu najedl a vysypal všechny fotografie do počítače. Musel jsem stáhnout téměř 2 GB fotografií. Trvalo to nekonečně dlouho a mé napětí s blížící se bouří stále rostlo. Věděl jsem, že mám velmi málo času, obloha na západě byla už úplně černá a začal se zvedat vítr. Když jsem konečně mohl vyrazit bouřce naproti, byl jsem už silně nadopovaný adrenalinem. Jakmile jsem přijel na nejvyšší bod v okolí, v úžasu jsem zastavil. Přímo před mýma očima začala na čele bouře růst naprosto úžasná húlava. Byla jako živý tvor, obrovský dravec, který zatíná své drápy do horských hřbetů, které ve srovnání s ním vypadají jako drobné kopečky. Vlevo, na čele shelfu jsem viděl několik velmi silných blesků, které mířily dopředu před bouři. Uvědomil jsem si, že jsem v ohrožení, ale lepší místo k focení bych jen těžko hledal. Co teď ? Měl jsem tak málo času... Ruce se mi nekontrolovatelně třásly vzrušením, tohle se mi ještě nestalo a marně jsem se snažil uklidnit. Bouřka postupovala velmi rychle, na stativ nebyl čas a já přitom nebyl schopen udržet v rukou fotoaparát ! Na chvíli jsem zazmatkoval, nejřív jsem lovil autostativ, pak dálkovou spoušť a nakonec jsem nastavil co nejdeší čas (bylo opravdu málo světla) a nejmenší clonu, jak to jen bylo možné a začal fotit z ruky.

Húlava každou vteřinou před mýma očima rostla a mohutněla téměř na místě, jakoby hory bránily bouři v dalším postupu. Využil jsem každého okamžiku, ale pak napětí povolilo a bouře se přelila přes hřeben. Skočil jsem do vozu a vyrazil vpřed. Hnal jsem se stokilometrovou rychlostí na Chrudim a koutkem oka pozoroval jak mě bouře dohání. Byla neuvěřitelně rychlá. Po pěti kilometrech se mi húlava přehnala přes hlavu a spustil se prudký liják. Věděl jsem, že to bude zlé a tak jsem raději zastavil. Vhodné místo jsem si vytipoval už během jízdy, byl jsem na mírném kopci, takže jsem měl výhled a ve směru větru nebyly žádné budovy ani stromy, které by mě mohly ohrozit troskami nebo úlomky větví. Déšť i vítr sílil, oblačnost byla snad třicet metrů nad zemí a prudce se hnala na mou hlavou k severovýchodu. Okamžitě se strašně setmělo a auta na silnici začala zastavovat. Stál jsem kolmo k větru, abych mohl stáhnout okénko alespoň na jedné straně vozu, ale déšť byl tak prudký a vítr tak silný, že i přes to mi do auta tekly celé proudy vody. Očekával jsem nějaké kroupy a začal se už dopředu bát o auto, ale žádné se nevyskytly. Později jsem z analýzy radarových snímků zjistil, že nejsilněji se bouře projevila pár kilometrů jižně ode mně, kde byly kroupy opravdu zaznamenány.

Jak jsem se zvolna uklidňoval a hladina adrenalinu v mém těle klesala, začalo mě bolet v pravém lokti a bolest čímdál víc vystřelovala až do ramene. Zjistil jsem, že mám na ruce krev a rudé šmouhy jsem nalezl také na svém tričku a obou předních sedadlech. Až teď jsem si začal uvědomovat, že při horečnatém focení húlavy jsem se nejspíš zranil o něco v autě. Na pravém lokti jsem objevil malou, ale hlubokou skobu ve tvaru písmene L, která stále ještě krvácela. Chvíli jsem koketoval s myšlenkou otevřít lékárničku zavařenou v plastové fólii, ale pak jsem nad ní mávl rukou. Nejhorší nápor trval asi patnáct minut a když pominul, nastartoval jsem a zapnul ventilaci naplno na čelní sklo aby se odmlžilo. Pak jsem se pomalu rozjel na západ, abych se dostal ven z oblasti srážek. Cestou jsem chtěl zavolat manželce, že jsem v pořádku, ale síť Vodafone byla mimo provoz. Když jsem se vrátil do svého bydliště, stále ještě velmi blízko a téměř nepřetržitě hřmělo. Blesky jsem většinou neviděl, pouze nezvykle jasné světlo, po kterém následovalo velmi silné hřmění. Ty které jsem však zahlédl, trvaly až vteřinu a půl a kdybych byl připraven, mohl bych je snadno vyfotit. Po dalších asi deseti minutách jsem se rozhodl popojet dál na západ a vyrazil jsem tedy na Čáslav. Pod kopcem stál pořád ten nabouraný osobní vůz a právě k němu dorazila odtahová služba. Během jízdy jsem zahlédl blesk, který běžel přes celé čelní sklo zprava doleva v kovadlině přímo nade mnou. Vůbec jsem nepochyboval - byl to obrovský anvil crawler v celé své kráse a neumím říct, jestli jsem tohle vůbec někdy dřív viděl. V krátkém sledu jsem pozoroval ještě další tři, ale poté jsem již žádný další nespatřil. Ještě jsem se chvíli potuloval po okolí a monitoroval škody. Kromě vyplavených polí a pár větví na silnicích jsem nic zajímavého nespatřil. Teprve druhý den ráno cestou do práce jsem v Chrudimi narazil na rozsáhlé polomy a poničený majetek. To jen potvrzuje, že to nejhorší se přehnalo v těsné blízkosti jižně ode mně, přibližně na čáře Třemošnice-Prachovice-Chrudim. Sporadicky ještě silně hřmělo, ale věděl jsem že už je konec. Jindy bych se venku ještě zdržel, dnes jsem však už byl velmi unavený a hlavně jsem se vracel s parádním zážitkem, takže mi to líto nebylo. Doma jsem zjistil, že už od 17:00 nejde proud a zapli jej natrvalo někdy kolem 19:30.