V poslední době mne zaujaly vesmírné manévry, které se nám dějí přímo nad hlavou, aniž bychom si toho vůbec všímali. V neděli 9.3.2008 odstartovala z kosmodromu Kourou ve Francouzské Guyaně pomocí nosné rakety Ariane 5 první bezpilotní loď třídy ATV Evropské vesmírné agentury ESA pojmenovaná Jules Verne, jenž má za úkol doplnit zásoby mezinárodní vesmírné stanice ISS. Zásobovací plavidla tohoto typu s unikátním naváděcím systémem v blízké budoucnosti nahradí dosud používané nízkokapacitní ruské sondy Progress a americké raketoplány, které do dvou let ukončí svou činnost. Jules Verne nejprve musel dva týdny s přiblížením vyčkávat, protože na ISS právě dokoval raketoplán Endeavour a připojení dalšího plavidla nebylo možné. Během této doby došlo k závadě elektroniky, která ochromila jeden ze čtyř hlavních motorů a také celou čtvrtinu manévrovacích trysek. Podle vyjádření ESA však tato nehoda misi neohrozila a později se závadu dokonce podařilo odstranit. Se zájmem jsem pozoroval, jak se situace vyvine dál. Raketoplán Endeavour se od ISS odpoutal 27.3.2008 a řídící středisko v Toulouse mohlo zahájit přiblížení. Již následující den, přestože Jules Verne byl ještě od ISS daleko, jsem se rozhodl pro první zkušební snímek stanice. Její magnituda měla být nejnižží za posledních několik dní a zajímavé podívané přála také jasná večerní obloha, i když se v průběhu podvečera zvedl nepříjemně studený vítr. ISS se v mém bydlišti měla vynořit nad horizont přesně v 20:04:00 SEČ na 237° a do zemského stínu vstoupit ve 20:08:27 SEČ na 184° při altitudě 46° a velmi slušné magnitudě -1,9 mag. Kladl jsem si za cíl zachytit dráhu ISS od prvního objevení až do okamžiku, kdy vstoupí do stínu Země, to se mi však s mou optikou nemohlo podařit. Dráha ISS totiž směřovala šikmo zprava doleva, byl jsem tedy nucen fotit na šířku a vstup do stínu se mi již nevešel do záběru.

Následujícího dne se Jules Verne dostal do těsného závěsu za ISS a bylo tak možné pozorovat obě plavidla současně. S příchodem podvečera sice foukal jen slabý vánek, zato jsem s obavami pozoroval roztrhanou oblačnost pokrývající dvě třetiny oblohy. Na západě však bylo zatím nejjasněji, takže jsem nepřestával doufat a před osmou večerní jsem vyrazil na letiště připravit se. Tentokrát měla být situace příhodnější, než předchozího dne. Magnituda ISS sice dosahovala pouze - 1,7 mag, zato mi měla spolu s Julesem Vernem přelétat téměř přímo nad hlavou, takže jsem měl šanci zachytit je na snímek oba po celou dobu jejich viditelnosti. Vesmírná stanice se měla vynořit nad horizont ve 20:26:06 SEČ na 254° a stoupat přímo nad mou hlavu, dokud nevstoupí do stínu na 257° při altitudě 50°. Věděl jsem tedy, že se objeví mezi souhvězdími Oriona a Vozky a do stínu vstoupí zhruba někde mezi Marsem a hvězdou ß Nath ze souhvězdí Býka. Přípravě jsem věnoval hodně pozornosti a pořídil jsem průběžně několik zkušebních snímků, během kterých jsem opatrně korigoval zorné pole fotoaparátu a snažil se jej naplno využít. Věděl jsem totiž, že mi bude sotva stačit. Pokud jsem chtěl současně v záběru zachytit také horizont, byla altituda 50° na hranici schopností mého objektivu. Ještě deset minut před příletem ISS byla obloha na západě úplně vymetená, náhle se mi však do záběru začala od severozápadu nasouvat oblačnost. Chtěl jsem mít v záběru celé souhvězdí Orion a teď jsem viděl, že Rigel, jeho nejjasnější hvězda, za několik vteřin zmizí za mrakem. Bylo přesně 20:26 SEČ, ISS se měla objevit každým okamžikem, takže jsem se rozhodl nečekat. Stiskl jsem spoušť a bylo to právě včas, za deset vteřin Rigel zmizel. Na snímku je vidět jako jasně zářící bod prosvítající oblačností, zatímco ostatní hvězdy jsou vlivem čtyřminutové expozice a rotace Země znázorněny jako čárky. Vzápětí jsem nad horizontem uviděl stoupající bod a za ním další, ještě jasnější. Jules Verne tedy letěl jako první a ISS těsně za ním, což mne překvapilo. Očekával jsem opačné pořadí, ale nejsem žádný odborník a je docela možné, že ISS do mého zorného pole vlastně nacouvala. Zpočátku svírala obě tělesa asi 3° úhel a jak stoupala vzhůru, vzdálenost mezi nimi jakoby narůstala odhadem až na nějakých 15°. Tento efekt způsobila perspektiva, když se obě tělesa objevila nad horizontem, byla ode mne přes dva tisíce kilometrů daleko, zatímco při vstupu do stínu se přiblížila na pouhých 441 km. Na fotografii se bohužel světlo Julese Vernea a ISS slilo v jednu čáru a není tak možné rozpoznat, že jde o dvě tělesa. Jules Verne totiž přesně kopíroval dráhu ISS, pouze se nacházel na nižším orbitu. Při pohledu mírně ze strany by tak byly zřetelně patrné obě dvě dráhy, když ale tentokrát ISS mířila přímo ke mně, byla s ATV v dokonalém zákrytu. Nakonec mne to ale příliš nemrzelo, protože fotografie jinak vyšla nádherně.

V neděli 30.3.2008 se ISS měla objevit ve 20:13:17, tentokrát už bohužel SELČ. Bál jsem se proto, že večer ještě nebude na delší expozici dostatečná tma a tato má obava se bohužel vyplnila. Hvězdy téměř ještě nesvítily, mohl jsem rozeznat pouze souhvězdí Oriona, Saturn a několik málo dalších hvězd. ISS měla vystoupat nad obzor na 236°, dosáhnout maximální altitudy 48° na 152° a vstoupit do zemského stínu až na 80°, nebylo by tedy možné ji zachytit v jediném záběru i kdyby byla dostatečná tma. Magnituda ISS měla tentokrát být -2,1 mag. Snažil jsem se odhadnout, kam bych měl namířit fotoaparát, protože jasnost stanice se mění s tím, jak putuje po obloze a také závisí na natočení slunečních panelů vůči pozorovateli. Usoudil jsem, že nejjistější bude zachytit ji v nejvyšší altitudě a otočil jsem tedy fotoaparát na JJV. Když se ISS objevila, byla proti světlému nebi na západě dlouho téměř neznatelná a silněji zářit začala teprve, když míjela Saturn. Stále bylo příliš mnoho světla, mohl jsem tedy během jejího průletu zorným polem fotoaparátu pořídit pouze sérii několika 15s snímků. Nejjasněji stanice zářila až mimo záběr na východě, takže jsem zvažoval, zda rychle neotočit stativ a nezkusit ji vyfotografovat znovu. Nikde jsem neviděl ATV, rozhodl jsem se proto ještě raději počkat pro případ, že se objeví. Už jsem chtěl opravdu stativ otočit za ISS, když jsem Julese Vernea zahlédl letět po stejné dráze. Loudal se hodně daleko za ISS a prolétl zorným polem fotoaparátu teprve když ISS již pomalu mizela daleko na východě ve stínu. Jeho magnituda byla navíc nepříjemně vysoká, jasem nepřevyšoval průměrné hvězdy. Bál jsem se tedy, že nebude na snímcích patrný a jeho stopu jsem objevil na fotografiích teprve až na počítači.

V pondělí 31.3.2008 jsem netrpělivě očekával druhý nácvik spojovacího manévru ISS a ATV. Předpoklady k pozorování byly přímo excelentní, magnituda ISS měla dosáhnout -2.4 mag, její průlet vycházel znovu přímo nad mým domovem (maximální altituda 89°) v rekordní vzdálenosti pouhých 345 km a na obloze měla být viditelná po dobu celých sedmi minut ! Měl jsem však temné tušení, že se něco pokazí. Od západu se blížila studená fronta, která již na večer slibovala oblačné nebe. Nezbylo mi než doufat, že alespoň část oblohy bude jasná, vždyť ISS měla tentokrát na východě vstoupit do stínu až při altitudě 19° a překonala by tak osvícená Sluncem téměř celou oblohu. V průběhu podvečera vyhlídky příliš růžově nevypadaly, slabé kouřmo ztěžovalo výhled na oblohu, takže jsem si velké naděje radši nedělal. Po setmění se však situace změnila a mléčný film na poslední chvíli z oblohy zmizel. Těžko bych hledal lepší místo na fotografování hvězd, takže jsem opět vyšel zadní brankou na letiště a zamířil k místu, kde se profil dráhy láme a otevírá se výhled na Čáslav. Tentokrát jsem si již velkou časovou rezervu nedával, na místo jsem dorazil se sotva pětiminutovým předstihem. Tréning dělá mistra, takže mi stačil krátký pohled na hvězdy a hned jsem věděl, kam přesně zaměřit fotoaparát. ISS měla tentokrát přesně protnout dráhu hvězdy ß Nath v souhvězdí Býka, stoupat přímo do nadhlavníku a pokračovat dále k východojihovýchodu. Krátce jsem vyzkoušel pohyblivost stativové hlavice a byl jsem připraven. ISS dorazila opět na čas, když se vyhoupla nad oblačnost pokrývající západní obzor, bylo 20:37 SELČ. A opět, stejně jako předevčírem, jako první letěl Jules Verne. Vzájemná vzdálenost obou těles byla obdobná a dráhou se dle mého očekávání znovu překrývala. Jejich magnituda však byla menší, opravdu dnes zářila o poznání více. Když jsem měl pocit, že se dostávají mimo zorné pole fotoaparátu, ukončil jsem snímek a otočil hlavici stativu svisle vzhůru. V tuto chvíli mi byly oba objekty nejblíže, pohybovaly se tedy zdánlivě mnohem rychleji a expozici jsem musel přerušit již v průběhu druhé minuty. Když jsem otáčel fotoaparát hlavou dolů abych zaznamenal jejich odlet, zavadil jsem ve tmě o nohu stativu, což způsobilo, že je poslední snímek trochu vychýlený, na žádné korekce však nebyl čas. Jules Verne již téměř nebyl viditelný a také ISS po chvíli nad východním obzorem pohasla.

Na levém snímku je zachycen přílet ISS a ATV, z Oriona je tentokrát vidět pouze Belltrix a úplně na okraji snímku Betelgeuze. Dráha obou plavidel právě téměř protla Aldebaran a míří k Nathu, který jim mezitím vstoupí do cesty. Vpravo jsou krásně vidět Plejády. Na pravém snímku je ISS přímo nad mou hlavou, všimněte si, že ještě nedosáhla horního okraje fotografie

Ve čtvrtek 3. dubna 2008 se Jules Verne s ISS spojí doopravdy, já však jejich průlet nebudu moci pozorovat a také se zdá, že sledování jasného nebe nebude přát ani počasí. Fotografování noční oblohy mne ale po nějaké době opět chytlo, takže si jistě brzy najdu nějaké další zajímavé téma.