Začátek tohoto týdne jsem trávil v Táboře a mohl si tak vyzkoušet, jak se loví bouřky v úplně neznámém terénu, bez informací a dokonce i bez mapy. Výsledek dopadl přesně podle očekávání...

Ve středu 14. května jsem v podvečerních hodinách na sever od města pozoroval houstnoucí oblačnost a bylo jasné, že se zde tvoří bouřka. Zdálo se mi, že postupuje směrem k městu a tak jsem nevyjel přímo k ní, ale na opačnou stranu, abych měl dost času k nalezení příhodného stanoviště. Již po pár stech metrech jsem však skončil v koloně aut způsobené částečnou uzavírkou výpadovky na Sezimovo Ústí a zdržel se tak nejméně čtvrt hodiny. Doufal jsem, že brzy budu moci z hlavního tahu odbočit vpravo a dostat se tak na volnější komunikaci. Bohužel však nebylo kde, takže jsem pouhý kilometr za Táborem musel vjet do Sezimova Ústí a pokračovat dále do Plané nad Lužnicí. Teprve tam se mi podařilo opustit kolonu a za obcí Ústrašice jsem zastavil v polích. Terén v těchto místech je kopcovitý a hustě zalesněný, takže jsem byl rád, že mám alespoň trochu výhled.

Po nějaké době mi bylo jasné, že se bouře neblíží a ani jsem neviděl žádné blesky. Rozhodl jsem se pro strastiplnou cestu zpět. V Táboře jsem odbočil na Pelhřimov, abych nemusel projíždět celým městem. Bouři jsem teď měl po své levici, takže jsem hledal nějakou odbočku vlevo. Sjezd na dálnici D3 však byl uzavřen (asi kvůli výstavbě), takže jsem musel pokračovat do Zárybničné Lhoty, kde jsem konečně mohl odbočit na krásnou novou silnici vedoucí k severu. Již jsem se těšil na to, jaký výhled se mi naskytne, až někde na kopci vyjedu z lesa, když tu náhle po třech kilometrech silnice končila v areálu jakési firmy. To už byla opravdu poslední kapka. Bylo 19:30 a já se po hodině a půl popojíždění Táborem a jeho okolím bouři ani nepřiblížil. Na další bloudění jsem už neměl náladu, takže jsem tento výjezd uzavřel jako své doposud největší fiasko.