Když jsem ve svém článku o pozorování ISS sliboval, že se k této tématice ještě vrátím, netušil jsem, že to bude tak záhy a v takovém rozsahu. Při hledání informací o ISS jsem totiž na internetu objevil freeware vesmírný simulátor s názvem Orbiter, který dává možnost vyzkoušet si lety na oběžnou dráhu, na Měsíc, či k Marsu na vlastní kůži. Ihned mi v mysli vytanula ona, později tak často proklínaná, myšlenka... Jaké by to asi bylo, vzít raketoplán, doletět s ním k ISS, spojit se s ní a opět se vrátit na pevnou zem ? Byla to výzva, která mi nedávala spát a ihned jsem se začal s Orbiterem seznamovat. Mělo mne varovat, že titulek hlásal cosi ve smyslu: "Orbiter není hra, pokud máte sklony k depresím, sebevraždám, či násilnickému chování, poraďte se před užitím softwaru se svým lékařem nebo lékárníkem". Byl jsem tak hloupý, že jsem se nenechal odradit... Pche, o létání přece něco vím a nejrealističtější civilní letecké simulátory typu Flight Unlimited či MFS zvládám s lehkostí houslového virtuoza. Doporučeným plavidlem pro začátečníky je v Orbiteru Delta Glider, futuristické plavidlo, které se snadno ovládá, v atmosféře se chová jako kluzák a mimo ni exceluje na dnešní poměry svými úžasnými výkony. Já si však jednou usmyslel, že poletím raketoplánem, a to by mi z hlavy už nikdo nevytloukl. Kdybych jen tušil, jaké trápení mi tato létající cihla se zásobou paliva taktak na oběžnou dráhu přichystá, asi bych se do tak bláhového plánu znovu nepustil.
Již první usednutí do kokpitu byl pro mne šok. Záplava displejů a ovládacích prvků mi vyrazila dech. Netušil jsem, k čemu co slouží, co znamená který výraz a jak vůbec jednotlivé funkce ovládat. Orbiter totiž uživatelskou přívětivostí zrovna neoplývá, ani manuál vás nenaučí všemu a už vůbec vás nepovede za ručičku. Tento program opravdu není hrou a skoro bych jej ani nenazýval simulátorem. Orbiter je striktní matematicko-fyzikální model vesmíru, u kterého se předpokládá, že jeho uživatel má již pokročilé znalosti metodiky vesmírných letů, principů kinetiky a Keplerových zákonů. Na to prostě musíte být duševně připraveni, nebo se s tím dodatečně smířit, zde vám totiž nebude žádná chyba odpuštěna. Pokud vás tedy již omrzely všechny ty trapné Airbusy a Boeingy (o sportovních letounech nemluvě) a toužíte na poli leteckých "simulátorů" po něčem skutečně hardcorovém, sáhněte po Orbiteru. Budete skřípat zuby, cedit krev, devastovat klávesnice, po nocích googlit informace a na fórech škemrat o sebemenší radu. Až se vám ale začne dařit, budete odměněni tak úžasným pocitem zadostiučinění, jaký jinde nepoznáte. Propadnete jeho kouzlu jako já.
Ihned jsem se vrhl do studia, ale informace obsažené v průvodním manuálu jsou ohledně raketoplánu dosti stručné. Zdá se, že ani sám autor nepředpokládal, že by raketoplány poutaly příliš mnoho "orbinautů" a ve větší míře se věnuje futuristickým strojům. Na internetu jsem tedy zapátral po dalších zdrojích. Skromná hromádka tutoriálů a manuálů, které jsem nalezl, se však opět ve většině případů raketoplánům vyhýbala a některé informace mi stále chyběly. Nakonec jsem byl nucen zaměřit se přímo na metodiku NASA užívanou při reálných letech raketoplánů a učit se z ní.
S odhodláním retardovaného lumíka jsem se stále znovu a znovu pokoušel dosáhnout stabilní oběžné dráhy a znovu a znovu jsem hořel v atmosféře jako vích slámy. Po dvou týdnech pokusů, právě když má frustrace dosáhla vrcholu, se mi však konečně jakoby zázrakem začalo dařit. Brzy jsem byl schopen opakovaně dosáhnout kruhové orbity ve výšce 250 km. Byl to den (nebo spíš týden) prvního velkého vítězství a já již začal analýzou přeletů ISS nad mysem Canaveral hledat vhodné startovní okno. Chtěl jsem poutavou podívanou, tedy start za východu slunce a dosažení oběžné dráhy nad střední Evropou. ISS však v okamžiku startu musela být přímo nad mysem, což mi dost svazovalo ruce. Za čas T jsem si nakonec zvolil 15. prosinec 2007 12:09:00 UTC. Když jsem však později zjistil, že orbita ISS se nalézá ve výšce 370 km, tedy o 120 kilometrů výše, než jsem se kdy dohrabal, zamrzl mi úsměv na rtech a na okamžik jsem propadl zoufalství. Naštěstí jsem se však brzy přesvědčil, že jakmile dosáhnu potřebné rychlosti, změna výšky v řádech stovek kilometrů již není žádným problémem.
První fázi tréninku jsem měl nyní za sebou a následoval nácvik orbitálních manévrů a přiblížení ke stanici. V tuto chvíli jsem již měl situaci jednodušší, tyto procedury jsou totiž pro všechna plavidla shodné, takže jsem si mohl klidně vzít příklad z Delta Glideru. Dostat se k vesmírné stanici je však náročný a zdlouhavý úkol, při kterém jediná chybička může zhatit celý dosavadní třicetihodinový let a v konečném důsledku třeba i způsobit virtuální zničení raketoplánu a smrt posádky, o celé ISS nemluvě. V této fázi, a speciálně při konečném přiblížení, je třeba veliké trpělivosti, dokonalé orientace v prostoru vůči referenčnímu objektu a hlavně perfektního pochopení Keplerových zákonů.
Když se mi poprvé podařilo spojit se s ISS, byl jsem na sebe opravdu hrdý. Ten pocit byl velkým zadostiučiněním za předchozí týdny frustrace a zmaru. Úžasné na tom je, že po každém prvním úspěšném pokusu již pro mne bylo snadné tento krok zopakovat. Nepřekonatelné hradby se přede mnou hroutily a dříve nemyslitelných cílů jsem nyní dosahoval s naprostou samozřejmostí. Teď mne ještě čekal návrat domů a ten se ukázal jako největší problém. Nikde se pořádně nedočtete jak vypočítat úhel vstupu, kdy přesně provést brzdící zážeh, jak nevyplavat z atmosféry, co si lze ještě dovolit a co již vede k vaší jisté smrti. Po zhodnocení svých možností jsem nakonec zvolil postup, jenž je kombinací několika stručných doporučení a mého vlastního úsudku. Těžko říct, zda bych v reálném světě ještě mohl o svém výletu vyprávět, ale v Orbiteru jsem se domů vrátil živ a zdráv. Následující část článku tedy popisuje můj virtuální výlet do vesmíru krok po kroku a třeba pomůže dalším orbinautům dosáhnout snadněji jejich vlastních cílů.
Můj scénář tedy začíná 15. prosince 2007 na mysu Canaveral. Je těsně před úsvitem, 12:08:00 UTC a napětí roste. Do startu zbývá pouhá minuta a velké stopky neúprosně ukrajují poslední vteřiny. Už je to tady, fiktivní mise STS-101 právě začíná... V čase T-6s provádím zážeh hlavních motorů SSME (Space Shuttle Main Engines) a okamžitě nastavuji plný tah. V čase T=0s se samočinně přidávají také oba pekelně silné SRB (Solid Rocket Boosters), v tutéž chvíli dochází k automatickému odstřelu zámků poutajících Atlantis ke startovací plošině a souprava se začíná zvedat. V čase T+6s, jakmile minu věž a o 4 vteřiny dříve než je obvyklé, provádím první nesmírně klíčový manévr celého letu, tzv. otočku (Roll). Cílem manévru je natočit raketoplán zády k azimutu ISS. Sebemenší odchylka od požadované orientace způsobuje nárůst relativní inklinace mé dráhy vůči dráze vesmírné stanice a tím nesmírně komplikuje budoucí misi. Na manévr mám jen několik málo vteřin a proto jsem začal dříve. Jakmile dosáhnu požadovaného kursu, začínám klonit soupravu na záda, zpočátku ostře, po několika dalších vteřinách však točivý moment snižuji. Směrový vektor dosud svižně dotahuje orientaci raketoplánu v prostoru, při vyšších rychlostech mimo atmosféru to ale tak snadné nebude, zatím jsem však pouhé 2 kilometry nad zemí. Po několika vteřinách dosahuji Max q. Správně bych měl nyní dočasně snížit tah, abych ulehčil namáhání draku při přechodu do nadzvukové rychlosti, ale není to až tak důležitá procedura a já zrovna moc nestíhám. V čase T+131s a ve výšce 68 km dohořívají SRB a dochází k jejich samočinnému odstřelu, v případě potíží mám ale možnost odhodit je také ručně. Stále pokládám soupravu na záda a při úhlu zhruba třiceti stupňů rotaci zvolna tlumím. Směrový vektor ale klesá dále a může se stát, že raketoplán začne dokonce klesat. To mne však teď nesmí rozhodit. Výška není důležitá, podstatná je v tuto chvíli jen rychlost a té mám zoufale málo. V čase T+230s dosahuji suborbitální dráhy a zde se poprvé odchyluji od metodiky NASA. Správně bych měl provést MECO 1 (Main Engines Cut Off) a odhodit ET (External Tank) i když ještě není prázdný. Tento manévr by měl zajistit, že případné neshořelé trosky ET dopadnou do moře a ne na souš. Na rozdíl od NASA si však nemusím takové starosti dělat, takže si nádrž ještě ponechám, protože paliva není nikdy dost. Ještě před dosažením apogea provádím rotaci soustavy na břicho a udržuji nos raketoplánu vzhůru pod úhlem 30 stupňů abych zabránil přílišnému poklesu směrového vektoru. Jakmile se pokles zastaví, kloním pozvolna nos zpět až asi na 10 stupňů. Nyní jsem na transorbitální dráze. Mým cílem není rychle dosáhnout vysokého apogea, ale co nejvíce zakulatit svou oběžnou dráhu, takže stále jdu naplocho a díky tomu mnohem více nabírám rychlost. Vektor držím mírně nad nulou a pečlivě sleduji růst apogea. Jakmile apogeum dosáhne 380 km, provádím MECO 2. Teprve nyní mohu na chvíli pustit oči z přístrojů, přepínám do externího pohledu a spouští se Bachova úchvatná ouvertura "Vzduch", která výjimečně krásně ladí s pohledem, který se mi naskýtá. Je pravdou, že když jsem s křikem hořel v atmosféře, působila tato okouzlující melodie silně rozpačitě, ale tentokrát si mohu v klidu vychutnat ten úžasně povznášející pocit, který nabízí.
Nechat se touto symfonií příliš ukolébat je však velmi zrádné, rychle se totiž blížím k apogeu své dráhy a pokud neprovedu korekční manévr, excentricita mé dráhy způsobí, že do půl hodiny v atmosféře skutečně shořím. Chvíli před příletem do apogea tedy nastavuji soustavu prográdně. Nyní musím dodatečně navýšit perigeum a snížit excentricitu co nejvíce k nule. V apogeu zahajuji prográdní zážeh a pozorně sleduji výšku perigea společně s excentricitou. Ta se nyní velmi rychle blíží nule a je nutné se dokonale soustředit. ...Teď ! Ukončuji zážeh a mohu být spokojen, excentricita je 0,003. Nyní jsem tedy na stabilní oběžné dráze a náhle již není kam spěchat. Jsem ve vesmíru…
Teď mne čeká první z řady procedur, které předchází přiblížení k ISS, a tou je zarovnání našich oběžných drah. Manévr je to z hlediska spotřeby paliva celkem náročný a proto k němu hodlám využít zbytky paliva z nádrže ET. Oběžná dráha ISS a mého orbiteru se totiž nekryje, ačkoliv se tak může při letmém pohledu na palubní přístroje jevit. Naše dráhy při pohledu ze země svírají mírný úhel, kterému se říká relativní inklinace. Právě tento úhel jsem se snažil co nejvíce potlačit už při startu, když jsem prováděl otočku a zamířil přímo do azimutu ISS. Vesmírná stanice však v tu chvíli neprolétala úplně přesně nad místem startu, tudíž zde vznikla odchylka, kterou pouhou otočkou eliminovat nelze. Při pohledu na multifunkční displej Align Planes jsem zjistil, že RInc činí 3.97°, což je vzhledem k okolnostem děsivě vysoká hodnota. Naše dráhy se teď protínají ve dvou uzlech, AN a DN (Ascending/Descending Node - vzhledem k severu vzestupný a sestupný uzel). Korekce RInc má smysl provádět pouze v těchto bodech dráhy a k DN nad Evropou se právě rychle blížím. Přepínám proto jeden z multifunkčních displejů do režimu Align Planes a jako cíl zadávám ISS. Výpočty ukazují hodnotu tahu ThDN v sestupném uzlu přibližně 15s při požadované pronormální orientaci. V AN bych byl naopak nucen použít orientaci antinormální. Sedm a půl vteřiny před dosažením uzlu provádím zážeh a po uplynutí 15 sekund jej ukončuji. Paráda, relativní inklinaci se mi podařilo snížit na 0.22 stupně a s tím už dokážu žít. Vzápětí ale zjišťuji, že zážeh způsobil nárůst mého apogea na velmi nepříjemných 680 km ! Nezbývá, než v perigeu provést další, tentokrát retrográdní zážeh...
Náhle si v dálce všímám lesklého bodu, hluboko pode mnou se blíží ISS. Rychle ji doháním, ale mohu jí tak nanejvýš zamávat. Je nemyslitelné a absolutně nemožné dostat se k ní z této pozice. Později v perigeu provádím zmíněný retrográdní zážeh, během kterého spotřebuji poslední zbyteček paliva v ET, který následně odhazuji. Po návratu do prográdní orientace se za ním naposledy ohlédnu a už je třeba věnovat se dalším činnostem. Teprve nyní otevírám vrata nákladového prostoru a vyklápím radiátory chladícího systému, který již dostával notně zabrat. Nakonec ještě vysouvám Ku anténu a po dlouhé době si mohu konečně trochu oddechnout.
Mise však pokračuje dál a čeká mne ještě obrovské množství procedur. Právě teď je třeba provést synchronizaci drah STS a ISS a vytyčit si Rendezvous, tedy setkávací bod. Naše dráhy jsou nyní sice při pohledu ze Země v dokonalém zákrytu, ale pohybujeme se rozdílnou rychlostí v odlišné výšce a na opačných stranách svých oběžnic. Následující manévry tudíž budou zdlouhavé a velmi náročné na přesnost. Ve skutečnosti mohou nastat tři situace. Buď se naše dráhy neprotínají vůbec, nebo se dotýkají tečnou a nakonec se mohou protínat ve dvou bodech. Dosáhnout dokonalé tečny je téměř nemožné a i když se mi to podaří, slapové gravitační síly Slunce a Měsíce se brzy postarají o narušení synchonizace. Proto se ani nepokouším o jeden bod a spokojím se se dvěma průniky co nejblíže u sebe. Tím se dostatečně sníží rozdíl našich vertikálních vektorů a ušetřím spousty paliva při manévrování. Budoucí zážehy však již budu muset vždy provádět v jednom z IP (Intersection Point) a to proto, aby se Rendezvous nezměnil a neputoval. Mým záměrem je provést přiblížení za úsvitu, proto provádím korekční zážeh na opačné straně planety, za soumraku a v apogeu. Cílem manévru je dosáhnout stavu, kdy do zvoleného IP dorazím ve stejném okamžiku jako ISS, tedy že naše vzájemná DeltaT bude nulová. Výpočty ukazují, že nejnižší DeltaT vůči ISS dosáhnu až za 19 oběhů v IP1, proto si za Rendezvous bod volím první Intersection Point. Zde však narážím na velmi nepříjemný problém, který mé plány téměř zhatí a kazí mi radost z celého letu. Vždy při přepnutí z interního do externího pohledu a zpět se orbita ISS skokem změní a stává se stále více excentrickou. Dle mého soudu se jedná o bug přímo Orbiteru, nebo jeho synchronizačního MFD. Jak se později ukáže, tato chyba mi při samotném Rendezvous přivodí obrovské komplikace.
Dva oběhy před očekávaným Rendezvous vypouštím jen tak, pro zábavu, družici Carina, která je umístěna v mém nákladovém prostoru. Tato operace je sice zbytečná, ale pomůže mi ukrátit si dlouhou chvíli při čekání na přiblížení k ISS. Pomocí robotické paže RMS tedy družici zachycuji, vytahuji do volného prostoru a ponechávám svému osudu.
Klíčový oběh se konečně přiblížil a já se začínám připravovat na přiblížení k ISS. Na NAV/COM MFD nastavuji frekvenci transpondéru ISS a také naváděcího signálu k doku číslo 2, který je určen raketoplánům. Na Rendezvous MFD volím za cíl ISS a zde se fatálně projeví výše popsaný bug. MFD odmítá spolupracovat a hlásí, že dráha cíle je příliš excentrická. A je to... Nezbývá mi, než provést Rendezvous vizuálně a to opravdu není nic příjemného. ISS je vysoko za mnou a dohání mne. Přepínám trysky RCS (Reaction Control System) do lineárního režimu a začínám si pomáhat stoupáním kolmo vzhůru. Stanice se zvolna dostává přede mne a dolů a naše vzájemná rychlost klesá k nule. Kombinuji trysky RCS s krátkými zážehy OMS (Orbital Maneuvering System) a snažím se všemožně nasměrovat vektor relativní rychlosti ke stanici, která se opět začíná vzdalovat. Trvá to dlouho, ale začíná se mi dařit a blížím se. Brzy však pochopím, že jsem získal příliš mnoho rychlosti a nedobrzdím včas. Zážeh zády ke stanici nepřichází v úvahu, jednak je to nebezpečné a jednak je pro mne bez přístrojů nemožné se bez vizuálního kontaktu vůči ISS přesně orientovat. Přepínám opět RCS do lineárního režimu a již z patnáctikilometrové vzdálenosti bez přestání brzdím alespoň tryskami. Ty jsou však výkonem v porovnání s OMS úplně nicotné a každou vteřinu předchozího zážehu anulují celými minutami brždění. Každou chvíli musím přepínat do rotačního režimu a korigovat orientaci, tím však ztrácím drahocenný čas brždění. ISS mi teď stojí přímo v cestě a naše relativní rychlost je stále ještě značná. Těsně před stanicí jsem nucen provést úhybný manévr, míjím solární panely ISS o pouhých pět metrů a vzápětí relativně vůči stanici zastavuji. Páni..., kdybych se o takové přiblížení snažil rok, tak se mi to nepodaří. Tohle byla opravdu fantastická jízda. Musím si však přiznat, že být skutečným astronautem, byl bych od této chvíle nejspíš bez práce...
Teď se nacházím téměř přímo nad ISS, přepínám tedy trysky do translačního režimu a pomalu couvám za stanici. Následně opatrně klesám a dostávám se mírně pod ní. V tuto chvíli se již začínám orientovat podle záměrných křížů Docking MFD. Nejprve zvolna kloním a klopím raketoplán do roviny stanice. Během mírného přibližování pod dok následně podle jeho naváděcího signálu koriguji svou polohu. Jakmile dosáhnu přesné pozice, začínám zvolna stoupat rychlostí přibližně 10 cm/s. Čím více se blížím k doku, tím roste citlivost naváděcího systému a začnou se projevovat drobné odchylky polohy a kurzu, které je třeba velmi opatrně tryskami upravovat. Nakonec se mi podaří dosednout naprosto přesně a dok se samočinně zatáhne a uzamkne. Povedlo se ! Nikdy bych nevěřil, že to dokážu, ale právě jsem zaparkoval raketoplán na ISS !
Několik oběhů na ISS trávím plánováním návratu zpět na KSC. Tři oběhy před přeletem nad mysem Canaveral a současně asi deset minut před dosažením perigea se odpoutávám od stanice. Pomocí manévrovacího systému se přesouvám do vzdálenosti bezpečné pro použití motorů OMS a orientuji orbiter retrográdně. V perigeu zahajuji retrográdní zážeh s cílem snížit svou oběžnou dráhu těsně nad hranici atmosféry. Ve chvíli, kdy apogeum poklesne pod mou současnou výšku 270 km (a stává se tak perigeem) na pouhých 150 kilometrů, ukončuji zážeh. Vyčkávám příletu do perigea, opět provádím retrográdní zážeh a snižuji excentricitu dráhy téměř na nulu.
V posledním oběhu před finálním zážehem ukládám Ku anténu, skládám radiátory a uzavírám nákladový prostor. Nad Austrálií otáčím opět retrográdně, naposledy zažehuji motory OMS a čekám dokud výška perigea neklesne lehce pod nulu. Nyní již není cesty zpět... Ani s plnou zásobu paliva bych se již nedokázal vrátit na stabilní orbitu a pokud se chci vcelku vrátit zpět na pevnou zem, musí se mi to povést teď a napoprvé. Křídla raketoplánu orientuji horizontálně a příď zvedám vzhůru pod úhlem 40 stupňů. Ve výšce kolem 90 kilometrů se již začíná projevovat vliv atmosféry. Příď orbiteru padá dolů a jen s velkými obtížemi se mi daří držet ji pomocí trysek ve své poloze. V 80 kilometrech pozoruji prudký nárůst dosud záporné vertikální akcelerace a vím, co to znamená. Sice pořád ještě klesám, ale tento pokles bude stále pozvolnější, až nakonec v nějakých šedesáti kilometrech začnu výšku opět nabírat a nekontrolovatelně vyplavu z atmosféry zpět do vesmíru. Na vině je příliš vysoká vstupní rychlost raketoplánu, která činí přibližně 7500 m/s. Mám vyzkoušeno, že po snížení rychlosti na 6500 m/s k opětovnému vyplavání již nedochází, ale je nemožné STS takto zpomalit ještě před samotným deorbitem. I kdyby se to nějak podařilo, vstupní úhel by pak byl příliš strmý a v atmosféře bych uhořel. Opravdu nevím, jak to dělá NASA v reálu, ale někteří orbinauti využívají klopení raketoplánu, což je metoda, kterou použiji také. Díky tomuto manévru sice stále brzdím tepelným štítem, ale do atmosféry se mnohem lépe zaříznu a mohu také kontrolovat vertikální akceleraci a směr letu. Je to sice v rozporu s klasickou představou raketoplánu jdoucího naplocho s ohnivým ohonem za zadkem, ale lepší způsob neznám.
Návratový manévr trvá zhruba půl hodiny a po celou dobu raketoplán řídím ručně bez jakékoliv automatiky. Plynný obal Země mne neustále vypuzuje zpět do vesmíru, jakoby mne rodná planeta odmítala znovu přijmout poté, co jsem ji už jednou opustil. Je to vyčerpávající souboj, ale nyní se již nacházím ve výšce čtyřiceti kilometrů a nejkritičtější fázi mám úspěšně za sebou. Rychlost utěšeně klesá a raketoplán je teď mnohem lépe řiditelný. Aerodynamické síly v tomto okamžiku již silně převládají nad setrvačnými, vypínám proto reaktivní systém RCS a řídím dál jen s pomocí směrovky, výškovky a křidélek. Díky natočení STS se zvolna vzdaluji od mysu Canaveral, klopím tedy orbiter do opačného gardu a již si mohu dovolit přitáhnout mu i trochu otěže. Bude to potřeba, protože právě severně míjím KSC a nezbývá mi, než se v opravdu širokém oblouku přes Bahamy vrátit zpět. Rozpočet zatím vychází perfektně, postupně se dostávám téměř přímo do osy dráhy 33 a výška 20 kilometrů je také ideální. Nyní mne čeká poslední nepříjemný manévr, vysunuji aerodynamické brzdy a pod ostrým úhlem vstupuji do HACu (Heading Alignment Cylinder), což je imaginární naváděcí válec, ve kterém vyklesám přebytečnou výšku a zároveň mne nasměruje přímo na finále dráhy 33. Po jedné otočce a ve výšce osmi kilometrů již mířím přímo k dráze. Raketoplán má klouzavost přibližně jako Adamsův vorvaň i s květináčem petúnií, proto je teď třeba nebát se a střemhlav mířit k zemi. Vidím, že jsem trochu krátký, zatahuji proto brzdy a udržuji rychlost lehce přes 200 m/s. Ve správné chvíli podrovnávám a 17. prosince 2007 v 13:10:50 UTC, po více než dvou dnech strávených ve vesmíru, lehce dosedám na prahu dráhy. Tak jsem to nakonec dokázal a tomu hloupému předsevzetí dostál. Spíše, než pocit euforie, mě však náhle zalévá obrovské vyčerpání z prožité cesty a jsem hlavně rád, že je to za mnou. Vím ale jistě, že mi brzy otrne a pustím se zase dál a výš. Co třeba Měsíc v Apollu 11, či Mars ? Nebo snad rovnou Jupiter ? Jooo...
