Dnešní let mne vyškolil tak řádně, že na tuhle lekci jen tak nezapomenu. Start tasku byl v Šumperku a trasa vedla přes zámek Červená Voda, zříceninu Frymburk, do polské Jelenie Gory a přes Sněžku do Dvora Králové, kde celý pohár v pondělí začal. Povětrnostní podmínky byly slabší, než včera. Stoupáky sice byly široké a klidné, ale oblačnosti bylo málo. Na start jsem vyrazil mezi prvními a jako jednomu z mála se mi podařilo hned napoprvé přeskočit velkou díru hned za Šumperkem směrem na Jeseník. Hned první stoupák za dírou byl famózní a dával stabilně přes tři metry. Spolu s nejlepšími jsem točil první bod jako pátý a také na druhém legu se mi výtečně dařilo. Let byl čistý, vedlo se mi krásně ustřeďovat a věděl jsem, že mám skvěle našlápnuto. Bylo fajn být vpředu, termika se rozpadala hned pode mnou, takže jsem díky náskoku dotáčel základny, zatímco později přilétnuvším se komíny rozpadaly pod zadkem a nebyli schopni nabrat mou výšku.

Má nezkušenost se fatálně projevila na druhém otočném bodu, zřícenině Frymburk. Celý Xmas Cup se letěl bez přístrojové navigace, v duchu starých závodů, kdy piloti museli otočný bod vyfotografovat. Fotoaparát se umisťoval na levou stranu kabiny pomocí speciálního držáku s přísavkami. Focení samotné probíhalo tak, že pilot nad otočným bodem zakroužil a z předem daného sektoru bod vyfotil tak, aby na snímku bylo vidět také křídlo letounu. Všechno tohle vím a smutnou shodou okolností jsme v poháru dosud všechny otočné body oblétávali právě zleva, bylo tedy přirozené fotografovat přes levé křídlo. Dnes poprvé se právě Frymburk točil zprava. V kabině kluzáku fotoaparát zobrazen není, takže jsem si svou chybu neuvědomil a snažil se o snímek přes pravé křídlo. Nešlo to a já nechápal, proč. Znervózněl jsem a během točení o ostrém náklonu ztratil 600 metrů výšky, než mi docvaklo, co dělám špatně. Když jsem konečně bod správně otočil, byl jsem již nebezpečně nízko nad zemí, zatímco další a další piloti vysoko nade mnou bod točili správně a mizeli na dalším legu. Obloha byla jak vymetená a já byl po několika marných pokusech o získání výšky nucen vyhledat nouzovou přistávací plochu.

Když jsem nasazoval na přistání, podařilo se mi velkým štěstím nebezpečně nízko nad zemí prolétnout čerstvým stoupákem, který ještě ani nedosáhl kondenzační hladiny. V něm se mi podařilo udržet se a dostoupat až do základny mraku, který mi mezitím nad hlavou vyrostl. To mne však již většina soupeřů předlétla, já ztratil koncentraci a začal dělat chyby. Později na třetím legu se mi sice podařilo dohnat zadní voj skupiny, ale to jsem již dávno ztratil svou jistotu. Do Jelenie Gory jsem sice s nimi dolétl, ale mnohem níže, než oni. Otočný bod jsem navíc dal s velkou nejistotou a nečistě a když jsem se zařadil pod jediný mrak v širokém okolí, kde všichni dobírali, byl jsem již opět velmi nízko. Bylo vidět, že stoupák slábne, přesto jsem doufal, že mne ještě vezme. Nevzal. Štěstí se ode mne nadobro odvrátilo. Stoupák vadne odspodu a já byl nejníž. Ostatní ještě stihli dotočit a ze základny mohli pohodlně nasadit na dokluz až do cíle tasku. Byl to poslední stoupák před cílem a já tam zůstal jako jediný. Ještě jsem se chvíli plácal nad městem a dokonce nějakou výšku získal, ale přes Krkonoše to nešlo. Raději jsem bezpečně přistál, než přijít o všechny body při havárii.Teď jsem pochopitelně velmi zklamaný, ale dnešní zkušenost byla k nezaplacení a jsem si jistý, že ji v dalším závodě patřičně zúročím.

Dnes se pokusím být stručný, jednak není příliš o čem psát a pak také začínám být unavený půlnočním psaním článků po pěti hodinách soustředění na briefing a let samotný. Dnešní task očekávaně začínal v Jindřichově Hradci, tedy opět v cíli tasku včerejšího. První otočný bod byl na letišti Medlánky, druhý poblíž Slušovic nad zámkem Nenakonice a cíl byl na Šumperském letišti. Celková délka tasku činila 232 km. Předpověď počasí byla stejná, jako na včerejší den, takže jsem pochopitelně velkou radost neměl. O to větší však bylo mé překvapení, když jsem už krátce po startu poznal, že termika je klidnější a daří se mi ji lépe ustřeďovat.

Na druhou stranu mne zpočátku silně znepokojila jiná věc. Už během aerovleku jsem si omylem vypnul zobrazování chatu a všech systémových hlášení Condora. Vůbec jsem si nevzpomínal, že bych něco zmáčkl, a tak jsem vzniklou situaci přisuzoval nějakému problému. Přišel jsem tím nejen o textovou komunikaci se soupeři, ale hlavně o veškeré informace o průběhu závodu a mém statusu. Neviděl jsem odpočet do startu, potvrzení o mém řádném otočení TP, ani informace o postupu ostatních pilotů. Navíc jsem nebyl připojen na Teamspeak, neslyšel jsem tedy ani mluvenou komunikaci. Před startem jsem neměl kdy problém řešit, až později během závodu jsem se připojil na Teamspeak s tím, že se někoho zeptám o radu. Když jsem se ale zaposlouchal do rádiové komunikace, s překvapením jsem si uvědomil, že mi nastalá situace vlastně vyhovuje. V předchozích dnech mne informace o postupu soupeřů jen znervózňovaly, zatímco dnes jsem si letěl mnohem klidněji. Odpojil jsem se tedy a dál si plachtil oproštěn od všech rušivých vnějších podnětů.

V průběhu prvního i druhého legu jsem se stále držel v chumlu jiných kluzáků, což mne jen utvrzovalo v tom, že si tentokrát nevedu tak špatně. Cesta svižně ubíhala, orientace v terénu byla překvapivě snadná a pokud se mi náhodou nedařilo ustředit nějaký stoupák, mohl jsem se většinou pověsit za jiného pilota, který mi tím pomohl. Brno se minout snad ani nedá, takže první otočný bod byl snadný a také na druhém jsem problémy neměl. Nad Olomoucí jsem se ale trošku zdržel v neustředěném stoupáku a skupinka asi šesti kluzáků mi zmizela z dohledu. Tušil jsem, že dotáčím zbytečně moc a k cíli bych doklouzal již z mnohem menší výšky, dnes jsem ale hrál na jistotu dolétnout. Nad Šumperské letiště jsem skutečně dorazil s výškovou rezervou asi 300 metrů, po průletu páskou vypustil vodu a v pohodě přistál. Vzhledem k tomu, že ale problémy neměl nikdo, dá se očekávat, že v celkovém hodnocení jsem sklouzl o pár příček dolů. Na druhou stranu, před soutěží jsem měl odlétáno 12 hodin, zatímco špičky tohoto závodu jich většinou mají hodně přes tisíc, nemám se tedy asi za co stydět. Jsem zvědavý, co přinese poslední soutěžní den a doufám, že se mi povede alespoň stejně, jako dnes (vlastně už včera).

Druhý soutěžní den dnes pokračoval z Toužimi, cíle první etapy. Task byl naplánován opět na 250 km, se dvěma otočnými body (zámek Trhanov a televizní vysílač Prachatice) a s cílem na letišti v Jindřichově Hradci. Na startu se opět sešlo několik desítek pilotů z různých zemí. Jakmile jsem si vystál frontu na vlečnou a odstartoval, celkem bez potíží jsem se hned z aerovleku chytil v prvním silném stoupáku a ve společnosti desítky dalších kluzáků dostoupal až do základny ve 2000 metrech. Zde jsem vyčkával na otevření startovního okna a krátce poté jsem vyrazil na trať.

Musím říct, že dnešní task byl záludnější, ačkoliv by se to z letmého seznámení při briefingu vůbec nemuselo zdát. Trasa vedla pohraničím a zejména na prvním legu nebylo příliš mnoho orientačních bodů. Druhý leg vedl nad Šumavou a ačkoliv neprotínal žádná velká města, nabízelo se zde k orientaci přecijen více řek a významných silničních tahů. Na závěrečnou etapu jsem se však těšil nejvíce, směřovala kolem Českých Budějovic a Temelína přes letiště Hosín, kde to docela dobře znám a věřím, že také díky profilu terénu mohla být docela oddychová. Jak už ale asi tušíte, až tam jsem se nedostal :-(

Jestliže jsem si včera stěžoval na turbulentní termiku, pak dnes to pro mne bylo naprosté utrpení. Stoupáky byly silné, ale nepříliš široké a velmi roztříštěné. Prakticky nikdy se mi je nepodařilo řádně ustředit a neustálé prudké kopance a propady jsem brzy začal nenávidět. Ačkoliv se mi v reálu v termice nikdy zle nedělalo, pociťovat takové změny přetížení delší dobu, asi by to můj žaludek neustál. Ačkoliv za těchto podmínek nikdy nebylo jisté, zda při nalétnutí do stoupáku opět nevypadnu ven, dařilo se mi pravidelně dotáčet základny a svým šnečím tempem jsem se prokousával k prvnímu otočnému bodu.

Několik pilotů mělo smůlu už v této fázi, někdo se ztratil, jiný nenalezl nebo nechytil stoupák a začali postupně sedat do polí. Já jsem se od trasy prvního legu významně odchýlil už krátce po startu, když jsem vyrazil za kupovitou oblačností až příliš k východu. Stále jsem však věděl, kde jsem a také jsem si držel výšku. Když jsem minul letiště Staňkov, provedl jsem prudkou korekci kurzu a jako jeden z posledních jsem otočil zámek Trhanov. Ti nejlepší však tou dobou byli už 100 km přede mnou a mířili k cíli tasku, což mi připadalo naprosto neuvěřitelné.

Nad Šumavou se situace zkomplikovala, nedařilo se mi ustředit a asi po třiceti kilometrech se přede mnou otevřela obrovská díra v oblačnosti, do které jsem si po včerejšku netroufl vletět. Dlouho jsem marně točil pod posledním mrakem, ale nová oblačnost ne a ne naskočit. Dostoupal jsem tedy do základny a vyrazil naslepo vpřed. Skutečně se mi podařilo díru přeskočit, ale když jsem dorazil k prvním mrakům, již se rozpadaly. Byl jsem nízko a u Sušice jsem již věděl, že je zle. Zeslabené vzestupné proudy mne nedokázaly udržet, takže jsem vypustil všechnu vodu a ustoupil do nížin. Bylo to špatné, kopíroval jsem terén jen třicet metrů nad stromy a začal se bát o bezpečné přistání. Před Volyní se lesy trochu rozestoupily a já si k přistání vyhlédl docela příhodné políčko. Až ve finále a na brzdách jsem se ale přesvědčil, že shora vypadající rovná plocha může být ve skutečnosti zatraceně členitým oraništěm. Když jsem byl jen pár metrů nad zemí, v profilu krajiny se otevřela hluboká úžlabina. Nemít rezervu rychlosti, tak jsem skončil. Takhle jsem jen zavřel brzdy, přeskočil dolík a se štěstím dosedl do protějšího kopce. Takže jsem opět nedolétl, mnozí však dopadli hůře a jeden polský pilot se dokonce po dolétnutí do cíle srazil ve výběhu po přistání s traktorem. Bojím se domyslet, co mne čeká zítra (vlastně už dnes).

První soutěžní den Xmas cupu 2009 pro mne dopadl (celkem dle očekávání) neslavně. V sedm hodin večer byl zveřejněn briefing, ze kterého jsme se dozvěděli trasu letu a aktuální počasí. Čekala nás 250 km dlouhá trať z letiště ve Dvoře Králové do Liberce a dále přes Chomutov do Toužimi. Čas do startu ve 20:00 SEČ jsem strávil studiem profilu terénu a orientačních bodů.

Ještě před vzletem mne vyděsila tlačenice desítek letounů na ranveji a následná srážka dvou pilotů ve vzduchu. Startoval jsem jako jeden z posledních a po vypnutí z aerovleku jsem se zařadil do termiky, kde již kroužilo asi deset letounů. Z toho chumlu jsem dosti znervózněl a v obavě, že ještě způsobím nějakou kolizi, jsem stoupák opustil ještě před dosažením základny. Po otevření startovního okna jsem ve 20:40 SEČ na trať vyrazil mezi prvními a snažil se hned nalézt nějaký odlehlý cumulus, kde budu moci v klidu zápolit s ustředěním termiky, která byla na můj vkus až příliš turbulentní.

Krize se dostavila už krátce po nasazení na trať, kdy jsem jen mlhavě tušil svou polohu a nebyl jsem schopen ustředit žádný stoupák. V rádiu jsem poslouchal soupeře, jak deklarují 2,5 m/s a nechápal jsem, kde dělám chybu. Poláci v čele se na chatu chlubili dokonce 3 m/s a já ustředil sotva 1,5 m/s. Nad Jilemnicí jsem se zachránil pouhých 200 metrů nad terénem, zatímco mi většina pilotů svižně unikala k Liberci. Se značnou časovou ztrátou jsem první základnu dotočil až poblíž Vysokého nad Jizerou. Od této chvíle jsem ale nabyl tolik potřebné jistoty výšky a také se mi podařilo se zorientovat.

První otočný bod (hrad Jezdec) jsem snadno nalezl a s chutí vyrazil na druhý leg dlouhý 150 km. Zde se mi opravdu dařilo a začal jsem své soupeře lehce dotahovat. Minul jsem Stráž pod Ralskem, Českou Lípu a Litoměřice a průběžně jsem dotáčel pod mraky, které se mi připletly do cesty. Mezi Mostem a Chomutovem jsem na přeskoku dokonce ani nemusel točit, protože celá má trasa byla dlážděna oblačností, pod kterou stačilo pouze proletět.

Poslední stoupák jsem dotočil u Chomutova a od této chvíle už šlo všechno do háje. Obloha přede mnou byla jako vymetená a teprve v dálce poblíž Klášterce nad Ohří jsem pozoroval oblačnost. Zamířil jsem k ní, ale rozpadla se mi před očima těsně před mým příletem. No nic, řekl jsem si, ještě to není tak zlé. Otočím druhý TP (zřícenina Egrberk) a někde se chytnu. Ale ouha, hned další mrak se přede mnou také rozpadl a to už bylo vážné. Zvýšený terén Doupovských hor mi neumožnil pokračovat po trase třetího legu a byl jsem nucen zamířit k Podbořanům. Stále jsem doufal, že když vypustím vodu, nějak to zvládnu. Pak, lehčího o 200 litrů zátěže, mně ale stejně nevzala ani jedna ze slabých chmurek v okolí a byl jsem nucen ve 23:30 SEČ nouzově sednout do pole u Radonic, jen třicet kilometrů před cílem. No, alespoň jsem se nerozbil a uvidíme, co přinese zítřek.

Průběžné výsledky naleznete ZDE