Na neděli 1. června předpověď slibovala výskyt četných bouřek s doprovodnými nebezpečnými jevy. V poslední době se mi moc nedařilo a tak jsem vycítil příležitost k zajímavému lovu. Již dopoledne jsem si celý natěšený přichystal vše potřebné do auta, vyčistil fotoaparát i kameru, nabil baterie a sbalil si notebook, který jsem tentokrát chtěl vzít s sebou. Ve tři hodiny odpoledne se severovýchodně a jihovýchodně od mého bydliště začaly tvořit zárodky prvních bouřek. O půl čtvrté jsem tedy vyjel na prvotní obhlídku okolí. Když jsem vzápětí zjistil, že díky kouřmu nejsem schopný jádra vůbec rozpoznat, mé nadšení rychle opadlo. Stěží jsem zahlédl pouze kovadlinu jižní buňky. Vrátil jsem se k domovu a v dosahu své sítě jsem na notebooku překontroloval situaci. Obě bouřky zatím téměř stály na místě.

Co teď ? Čekat a doufat, že se některá vydá mým směrem a riskovat přitom, že se stačí vyzuřit jen pár kilometrů ode mne ? To jsem určitě nechtěl. Nezbylo tedy, než aby přišel Mohamed k hoře, ale ke které ? Bylo třeba se okamžitě rozhodnout. Roztroušená blesková aktivita jižní buňky se na okamžik přiblížila mému bydlišti, aby se vzápětí zase stáhla, zatímco severní bouře působila mnohem kompaktněji a zlehka se blížila. Vyrazil jsem tedy za ní nejprve směrem na Přelouč, abych se vzápětí obloučkem stočil k Pardubicím. Čím více jsem se blížil městu, tím ve mně rostlo rozčarování. Západní polovinou oblohy přes řídkou vysokou oblačnost vesele prosvítalo slunce a tu východní pokrýval světlý mléčný závoj. Kolem jen nesnesitelná dusná výheň a žádná bouřka v dohledu. Slepý jako kotě jsem nevěřícně kroutil hlavou. "To je bordel", povzdechl jsem si. Jak čas plynul a kilometry ubíhaly, stala se tato fráze mantrou, kterou jsem si v hlavě omílal pořád dokola. Teprve těsně před Pardubicemi z mléčného oparu začaly vystupovat kontury blízkého kumulonimbu, jehož základna se teď velmi rychle sytila černou.

Silnice mě vedla přímo do černé stěny srážek hustě křižované blesky. Bylo třeba rychle změnit směr jízdy. Všiml jsem si, že oproti posledním snímkům detekce se bouře trochu stočila směrem na Chrudim, musel jsem tedy vpravo, ale nebylo kde. Konečně jsem se vymotal na hlavní tah z Pardubic na Heřmanův Městec. Okraj bouře s nádhernými blesky jsem teď měl těsně po své levici, ale nebylo kde zastavit na focení. Hustý provoz svedený sem z blízké uzavírky mi neumožňoval zastavit přímo na silnici, rozhodl jsem se tedy rychle sjet na nějakou okresku. Teď jsem ale opět mířil přímo k bouři a už začínalo slabě pršet. Postranními vesnicemi jsem se nakonec vymotal do Bylan, kde jsem zastavil na parkovišti a vyfotil whale's mouth, kterou jsem pozoroval již delší dobu.

Na zdejší křižovatce jsem měl opět jen dvě možnosti, přímo do bouře, nebo na opačnou stranu. Vyjel jsem k bouři. Doufal jsem, že v Markovicích stihnu uhnout vpravo a pak již budu moci po volnějších komunikacích s dostatkem míst k zastavení pomalu ustupovat a vyfotit nějaké velmi blízké blesky. Po dvou kilometrech však déšť ztěžknul v mohutné kapky a každou chvilku mi na kapotě zaduněla i pořádná kroupa. Mám zprávy, že krátce předtím bylo mohutné krupobití v Hrochově Týnci. Kroupy tam údajně dosahovaly téměř dvou centimetrů. V tuto chvíli již ale krupobití dosáhlo Chrudimi, kde byly kroupy trochu menší a nepřesáhly jednoho centimetru. Zrychlil jsem abych byl v Markovicích co nejdříve a mohl změnit směr. Déšť sílil a kroupy houstly, takže když jsem se konečně mohl obrátit k ústupu, nepřipadalo již fotografování v úvahu. Rychle jsem ujížděl od bouře dál a duchem stále několik kilometrů vpředu hledal v paměti vhodná místa k zastavení. Byl jsem již druhou hodinu v terénu, najel padesát kilometrů a neměl téměř žádné fotografie. Začal jsem si říkat, jestli nakonec celý ten blázinec k něčemu bude. Srážky slábly jen pozvolna a stavět před Heřmanovým Městcem už teď nemělo žádný smysl. Projel jsem tedy městem a zastavil na jednom svém stanovišti za ním. Konečně jsem měl chvilku času a zkusil jsem tedy vyfotografovat nějaký blesk v infračerveném spektru.

Bouře se rychle blížila a po třech minutových expozicích jsem usoudil, že je to tady další ztráta času. Musel jsem získat mnohem větší náskok. Vrátil jsem se na státovku a vyjel na Čáslav. Cestou jsem zastavil doma před vraty obhlédnout situaci na detekci. Měl jsem sice téměř plný signál, ale žádné stránky mi nefungovaly. Zkusil jsem se tedy připojit na svůj Access Point a ten byl plně funkční, problém byl tedy u poskytovatele. Bezva. Nade mnou už hřmělo a musel jsem si pospíšit, vrátil jsem se tedy zpět na svou trasu. Když jsem o pár minut později projížděl obcí Podhořany do spodní části serpentýn, obhlédl jsem celý obzor. Černá stěna bouře pokrývala celou východní polovinu oblohy. Na západě směrem na Čáslav jsem zahlédl slabou lokální přeháňku, z jejíž základny kolmo k zemi visela tromba. Musel jsem se věnovat řízení, projížděl jsem velmi nebezpečným úsekem silnice, ale stačil mi jediný letmý pohled, abych si byl naprosto jistý tím, co vidím. Tromba v té chvíli dosahovala téměř do poloviny vzdálenosti mezi základnou přeháňky a zemí a byla prostě nádherná. K nejbližšímu stanovišti jsem to měl třista metrů vzdušnou čarou, ale kilometr serpentýnami a přede mnou jel nějaký moula, který to tu asi neznal, protože vybíral zatáčky až přehnaně opatrně. Dělej ! Tlačil jsem ho očima a téměř i nárazníkem a přitom útrpně sledoval, jak se tromba ztenčuje, krátí a zvedá. Má nervozita prudce vzrostla. Nesmím ji propásnout, to mi pak nikdo neuvěří. Konečně jsme se vymotali ze zatáček a vozidlo přede mnou zrychlilo, jenže mezitím se již tromba stačila zkrátit na polovinu. Pod kopcem jsem strhnul řízení na vedlejší cestu a prudce zastavil v místě, kde jsem kdysi čekal na Emmu. Teď šlo o vteřiny, popadl jsem kameru a začal natáčet. Obraz však byl neostrý, autofocus zapnutý z předchozího dne, kdy jsme natáčeli malou, se nechytal. Sakra, okamžitě jsem ho vypnul, ale tromba rychle mizela, takže jsem kameru vzápětí zahodil a skočil po foťáku. V rychlém sledu za sebou jsem pořídil téměř dvacet snímků, na kterých je vidět, jak tromba mizí. Na kameru už se znovu nedostalo. Mít jen pár vteřin navíc, otočil bych auto k trombě pravým bokem a mohl tak z platformy na sedadle spolujezdce točit video i fotit zároveň. Stál jsem ale špatně a teď už se s tím nedalo nic dělat.

Tromba zmizela. Stále jsem upřeně pozoroval přeháňku a mohutná bouře za mými zády mne najednou vůbec nezajímala. Po pár minutách se však nebezpečně přiblížila a já se rozhodl pokračovat na Čáslav. Ve Vrdech jsem uhnul na Žehušice a pořídil další snímky. V té době již bouře přeháňkou prorostla a pohltila ji.

Projel jsem Žehušicemi a u Svatého Mikuláše uhnul na Kutnou Horu. Na kraji města jsem strávil ještě několik minut pozorováním a vzápětí jsem se vydal vstříc bouři do Čáslavi. Ta mezitím ztratila na intenzitě. Zatímco v době, kdy jsem pozoroval trombu, padaly v Třemošnici téměř dvoucentimetrové kroupy, teď jsem zaznamenal pouze silný déšť a intenzita blesků také výrazně polevila. V Čáslavi jsem na nic nečekal a pokračoval k domovu a již cestou jsem v kovadlině bouřky začal pozorovat první slabé mammaty. Po krátké obhlídce obzoru ze svahu Železných hor, jsem se v sedm večer vrátil domů. Mammaty jsem tam měl přímo nad hlavou a přes půl hodiny pozoroval a zaznamenával jejich růst.

Právě, když byly mammaty nejkrásnější, se odkudsi vynořil aerovlek s L13. Jakmile se Blaník pustil, vlečná to ihned zalomila a přistála po větru, zatímco kluzák se zařadil do druhé zatáčky pravého okruhu dráhy 07. Nabídnuté příležitosti jsem ihned samozřejmě využil a pořídil několik jeho snímků na pozadí mammatů, stejně jako vloni 28. září. Byl to další a poslední zajímavý úlovek tohoto nakonec velmi úspěšného dne.