Tohoto dne přecházel nad Evropou výrazný frontální systém spojený s extrémně silnými bouřemi, postupujícími nad naše území z Německa. Vývoj bouřek jsem průběžně sledoval celý den a po návratu z práce jsem se připravil na večerní výjezd. Bouře obloučkem směřovaly přes severní část našeho území směrem k mému bydlišti ve formaci připomínající kosu.

Na hrotu formace postupovala dvojice výrazných izolovaných bouří. Za svůj první cíl jsem si zvolil jižní buňku, která mi byla blíže a po šesté hodině večerní jsem jí vyrazil naproti směrem na Kutnou Horu. V rovinatém a příjemně přehledném terénu v okolí Svobodné Vsi jsem dlouhou dobu pozoroval a dokumentoval její dynamické formování do nevídaně kompaktního útvaru typického pro supercelární bouře. Také směr jejího postupu byl nezvyklý. Už v terénu jsem si povšiml, že při svém pravostáčivém pohybu nabírá výraznou faleš pro supercely typickou. Tato stáčivost je u obou buněk dobře patrná na animaci výše.

Věděl jsem, že další bouře se blíží a již jsem na západě zahlédl několik blesků, ale tato "minisupercela" zaujala mou pozornost natolik, že jsem se rozhodl ještě se jí chvíli držet. Po okreskách jsem postupně prokličkoval zpět ke svému bydlišti a vyjel na hřeben Železných hor, abych měl výhled na její základnu s čelem téměř na zemi. Když jsem dorazil na letiště, ukázalo se, že doposud kompaktní struktura základny se začíná trhat do četných fraktů a o bouři jsem ztratil zájem.

Konečně jsem mohl zaměřit svou pozornost na hrozivě temný západní obzor. Takto sytou čerň jsem naposledy spatřil vloni 21. června, kdy jsem také zaznamenal dosud nejsilnější bouři popsanou na těchto stránkách. Jak se však později ukázalo, dnes měl padnout nový rekord a mne právě čekal mnohem hrůznější zážitek, než tenkrát.

Přesunul jsem se na to nejlepší místo, jaké bych si právě mohl k pozorování bouří přát, a tím je svah Železných hor. Bouře byla ještě celkem daleko, ale již jsem mohl rozpoznat její vařící se húlavový límec. Otočil jsem vůz pravým bokem k ní, abych mohl točit video a zároveň fotografovat. Z dynamiky bouře bylo zřetelně znát, že bude extrémně silná a její severní část dokonce za húlavou znatelně zezelenala.

Do poslední chvíle jsem fotografoval a natáčel ve snaze zachytit nějaký blesk. Oblačnost sice bez přestání ozařovaly blesky, ale téměř žádné jsem přes valící se mohutnou stěnu srážek nespatřil. Tam, skryto před mým zrakem v zelené cloně deště, se právě k zemi spouštělo tornádo F2 doprovázené ničivými microbursty a počalo si klestit cestu lesem jen necelých 500 metrů od mého stanoviště. Čelo bouře mezitím narazilo do svahu a húlavový límec po něm začal strašidelnou rychlostí vyklouzávat vzhůru. Už je to tady... Těsně před prvním nárazem větru jsem zatáhl okénka, otočil vůz levým bokem k bouři a odevzdal se svému osudu. První náraz húlavy byl zničující, něco takového jsem nezažil ani při příchodu Emmy ZDE a to je co říct. V následujících vteřinách se dohlednost snížila téměř na nulu a mé auto začaly přímo bombardovat větvičky vzdálených stromů a trsy trávy.

Když jsem se rozhodl změnit stanoviště, ještě jsem zdaleka nebyl z nejhoršího venku. Liják ani vítr téměř nepolevoval a dohlednost byla stále minimální. Po pár metrech kličkování mezi ulámanými větvemi jsem však narazil na vyvrácený strom, který činil průjezd silnicí zcela nemožným. Se zamlženýmí skly jsem se s velkou dávkou štěstí otočil a pokračoval opačným směrem vzhůru do svahu, kde jsem však tušil další problémy. V lesním úseku jen o pár stovek metrů dále, jsem musel poprvé zastavit kvůli velkým větvím, které bránily průjezdu. Kolem mne stále ještě intenzivně hřmělo, ale vyběhl jsem z vozu a cestu před sebou vyčistil alespoň od největších překážek. Pokračoval jsem do vesnice Bílý Kámen a tam se ukázalo, že jsem se ocitl v dokonalé pasti. Přes silnici zde ležely hned dva vzrostlé stromy a až nebylo v mých silách je odstranit. Také mne napadlo stromy odtáhnout vozem, ale nechtěl jsem riskovat zásah bleskem. Hřmělo téměř neustále a zde jsem se již nacházel téměř v nejvyšším bodě široko daleko. V naději, že se objeví nějaká pomoc, jsem jezdil mezi oběma polomy tam a zpět. Když jsem po třiceti minutách nespatřil ani živáčka, došla mi trpělivost a zavolal jsem si na pomoc hasiče. Tušil jsem však, že budou mít plné ruce práce důležitějších věcí, než zrovna zachraňovat nějakého blázna, co se honí za bouřkami. Záchrana mi sice byla slíbena, ale operátorka mi současně taktně sdělila, že si v nastalé situaci budu muset asi chvíli počkat. Čekal jsem tedy vytrvale dalších 45 minut, ale pomoc stále nepřicházela. Náhle se odněkud zjevil osobní vůz a před padlými stromy zastavil. Řidič se pokoušel otočit a zkusit projet druhou stranou, ale posunky jsem mu naznačil, že tam také neuspěje. Zastavil tedy a já jej požádal, zda by mi nepomohl stromy odtáhnout ke krajnici. Souhlasil a když popadl menší strom za kmen, sám jej zvedl do vzduchu a bez větší námahy odsunul ke krajnici, zůstal jsem nevěřícně zírat. "To víte", vysvětloval, "já jsem býval kulturista a taky závodní vzpěrač", prohodil mezi řečí, zatímco mimoděk zlomil větev silnou jako má ruka. "Tak přesně vás tady potřebuju", odtušil jsem a vyrazil mu na pomoc, i když jsem měl pocit, že mu spíš překážím. První strom a pár větví kolem něj se nám podařilo odstranit docela lehce, ale druhý byl opravdu košatý a to byl problém. Naštěstí po chvíli z vnější strany polomu přijela oprýskaná Škoda 105 plná mladých slečen a ty ve snaze dostat se domů rády přiložily ruku k dílu. Později dorazilo ještě několik místních občanů a společnými silami se nám v asi deseti lidech podařilo cestu uvolnit.

Tou dobou byla již bouře daleko a zapadající slunce na ní vykouzlilo krásnou dvojitou duhu. Byl jsem rád, že cesta je volná a radostně jsem vyjel vpřed, abych po sto metrech narazil na další vývrat zcela blokující silnici. Naštěstí bylo tentokrát možné překážku objet příkopem. Zamířil jsem k domovu, abych zhodnotil škody a převlékl se do suchého a čistého prádla, protože mi v botách čvachtalo a oblečení jsem měl od hlíny. Doma jsem zjistil, že celá úroda jablek leží na zemi, zeleninový záhon polehl tak, že vše nejspíše zajde, a stromy, které přežily Emmu bez úhony, jsou polámané. Nemělo však smysl se tím zabývat, chtěl jsem ještě využít zbytky světla a zdokumentovat další škody v okolí.

Nejprve jsem se vydal směrem na Čáslav, kde jsem narazil na první větší polom poblíž motorestu U svatého Václava. Síle větru v těchto místech podlehla drtivá většina stromů a lesní cesta vedoucí tudy do Podhořan byla teď zcela neprůchodná. Mezi pahýly zbývajících stromů náhle prosvítal vzdálený reliéf kutnohorské krajiny, což byl pohled, jaký se mi zde nikdy v životě nenaskytl. Pod svahem Železných hor jsem nic podezřelého neobjevil, takže jsem se vydal po směru postupu bouře na Heřmanův Městec. Poslední vyvrácené a polámané stromy jsem objevil ve vesnici Bukovina, ale dále jsem vývraty pozoroval již jen výjimečně. Škody jsem si tehdy ještě vysvětloval zesílením účinků húlavy vlivem orografie. Aniž bych to však tušil, prozkoumával jsem právě počátek stopy po tornádu a microburstech, která se táhne bez přerušení v dlouhém pruhu ještě dalších 15 kilometrů. Při své obhlídce terénu jsem dorazil až do Chrudimi, odtud jsem se vydal zpět jinou cestou a doufal, že nějaké vývraty objevím, ale již jsem neuspěl. Domů jsem se vrátil krátce po desáté večerní, tedy po čtyřech a půl hodinách v terénu.